Dnes sem musím dát ne příliš radostné video, ale jde o video, které mě hodně oslovilo a které, myslím, by měla vidět každá žena, která touží po romantickém partnerovi, který ji podporuje, vynáší do nebes a zdá se být splněním všech jejích snů.
Naše představy o lásce jsou totiž někdy velmi povrchní, ovlivněné romantickými filmy a knihami. Často si myslíme (vždyť se o tom tak často zpívá), že láska je utrpení, že láska bolí, že láska dokáže hory přenášet, zachránit nešťastníky apod., apod. A potácíme se pak ve dvou extrémech (a žádný extrém není dobrý!): buď toužíme jen po těch romantických chvílích zamilování a jak se objeví první mráček, utíkáme pryč; nebo neutíkáme pryč ani když začne bouřit a doufáme, že naše láska je silnější než „ďábel“. Copak neznáte ty vyděračské řeči: „kdybys mě OPRAVDU miloval/a, tak…“.
Je velmi lehké se splést a za bezpodmínečnou lásku považovat lásku, kde milujeme NAVZDORY všemu, co nám ten druhý dělá.
Milovat, hlavně bezpodmínečně, je správné. Ale nechat si ubližovat správné není… protože jak jsem psala v článku Strach milovat: „Nikdy nesmíte zaměnit lásku k druhému za obětování toho nejvzácnějšího, co ve Vás je“.
Leslie Morgan Steinerová měla tu odvahu vystoupit a mluvit o násilí, kterému byla vystavena ze strany svého partnera. Partnera, který na první pohled vypadal jako dokonalé ztělesnění jejích snů. Ale prý je to základní vzor fungování podobných vztahů:
– oblbnout oběť
– izolovat oběť
– ubližovat oběti
– zabít oběť (pokud chce ze vztahu odejít… to je prý hlavní důvod, proč takové ženy zůstávají… mají strach o život)
Video naleznete zde: http://seriovivrazi.cz/
Nenechme se nikdy oblbnout!
Žít je umění 
myslím, že na to je potřeba mít mentalitu oběti… kdo se jako oběť cítí, vyhledává podvědomě takové vztahy, které to naplní… většinou je tam nějaký problém v rodině, v dětství… viz třeba spisovatelka Simona Monyová, to je ukázkový případ…
To doufám, že je to jen v tom. Jen mě napadá, že by mě zajímal nějaký výzkum, kolik procent, hlavně žen, má mentalitu oběti. V tom slova smyslu, že je z „lásky“ ochotná udělat cokoliv a snášet cokoliv, obětovat se zcela úplně. Dnes to vypadá, že spousta žen radši z problematického vztahu uteče… což je z hlediska domácího násilí najednou pozitivní…
Holky, já nemyslím, že to je JEN tím. Zažila jsem takový vztah na vlastní kůži 7 let a dodnes jsem přesvědčená, že proto, že jsem prostě byla strašně mladá, když začal. A už bych něco takového nedopustila. Koneckonců to, že nejsem „patologická“ oběť dokazuje i fakt, že mám už skoro 12 let spokojený vztah, který rozhodně nestojí na moci.
Ono se to strašně špatně vysvětluje, proč si něco takového necháte líbit. Vlastně to dneska už moc nechápu ani sama, ale bylo to přesně tak, jak aves napsala (omlouvám se, ale na puštění videa jsem nesebrala dost odvahy).
Já se právě také obávám, že do toho může vletět každá, protože jen málokdo by odolal „princi na bílém koni“, který Vás nosí na rukou. Právě proto, mimo jiné, jsem to sem dala. A když se do toho jednou člověk zamotá, špatně se odchází, člověk asi pořád doufá, že se něco zlepší, že ho „láska“ změní atd., atd. Miluje prostě „bezpodmínečně“. A motá se v tom dál a hloub, pokud nenajde sílu odejít (můžu se případně zeptat, co tě přimělo odejít, pokud tedy o tom chceš vůbec mluvit?). A pak už má asi jen strach odejít, dokud se nestane něco, co ji utvrdí v přesvědčení, že v tom vztahu může umřít tak jako tak a že je lepší zvednout kotvy a aspoň to zkusit. Alespoň tak to také vyprávěla ta žena na tom videu. Já s tím zkušenost nemám, jsou to z mé strany jen dohady, ale obávám se, že osoba, kterou znám, ano… a podle toho, co ta paní na videu vyprávěla, mi to přijde docela reálné.
No mluvit o tom mi nevadí, spíš moc nevím, jak to vysvětlit, aby to někdo nezainteresovaný aspoň trochu pochopil. Ono se to totiž samozřejmě nestane najednou. Na začátku jsou takové vztahy naopak právě fantastické a zcela ideální. To až časem, pomalu a nenápadně se to nějak zvrtává. Tahle pozvlovná změna vám dojde, až když už je pozdě (tedy pokud vám vůbec dojde). Já byla strašně zamilovaná, viděla jsem v něm boha a ztělesnění všech svých snů dohromady. A strašně dlouho mu díky tomu procházelo úplně cokoli, protože jsem ho zaprvé omlouvala a dávala vinu sobě (cítila jsem se vedle něj nemožná a neschopná, takže bylo samozřejmý, že ho to muselo štvát) a zadruhé jsem si neuměla představit, že by to mohlo být jinak. Tedy především to, že bych nebyla s ním. Strašně dlouho (několik let) mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mě jen zneužívá, ponižuje a „tvoří“ k obrazu svému. Když jsem tohle pochopila, zdaleka nebylo vyhráno, napřed mi totiž přišlo, že to tak asi má být, že to je normální. Neměla jsem žádnou jinou zkušenost a tudíž žádné srovnání. Zase hrozně dlouho trvalo, než jsem pochopila, že to normální skutečně není. A pak se ve mě něco zlomilo ve chvíli, kdy jsem si s hrůzou uvědomila, že přemýšlím nad tím, že zabiju sebe nebo jeho. Nekecám, fakt jsem zcela reálně uvažovala nad takovouhle možností, promýšlela varianty i možné důsledky. Ale to furt nebyl konec. Už jsem věděla, že chci odejít, ale taky jsem věděla, že to nedokážu sama. Pomohla až náhoda, kdy to, jak se ke mě chová, zjistil můj táta (naši samozřejmě neměli o ničem do té doby ani ponětí). A začali jsme společně kout plán útěku. Jinak se to totiž nazvat nedá. Prostě jednoho dne, když on byl v práci, táta přijel, sbalil mi všechny saky paky a posadil mě na vlak do Olomouce ke známým. Tam jsem zůstala tak dlouho, dokud nebylo jasné, že už to zvládnu sama a že mi ve vzteku neublíží. To je hodně v krátkosti (doufám, že jednou o tom napíšu knihu :D ).
Jsem si ale naprosto jistá, že bez pomoci zvenčí bych to nedala.
Ta paní na videu vyprávěla dost podobnou story… a mě to právě zarazilo, protože vyprávěla o tom, co ty: že to zpočátku bylo jak v ráji. Že tam nebylo nic, co by na první pohled naznačovalo, že bude problém. A když začaly, už bylo pozdě jen tak odejít. Nedávno, po tom, co jsem tohle uveřejnila, jsem slyšela zas přednášku o psychopatech. Možná je tohle právě ten případ. U normálních lidí by si člověk asi všiml, že s ním bude problém, protože by se tak choval už od začátkku, ale u psychopatů to nepozná, protože to zpočátku hrají a skutečnost se vyjeví, až když maj oběť omotanou kolem prstu…
Také jí pomohli zvenčí. To jsem strašně ráda, že jsi z toho venku…
Řeknu ti to jednoduchou větou, proč se například média nejraději nimrají v tom, co je procentuálně zanedbatelné?
Nechápu?
Neměla jsem včera čas a asi ani chuť ti vysvětlovat, to co si myslím já. Dobře to za mě řekla Alinka. Mám hodně přátel, dlouholetých i krátkodobých, osobně jsem v životě poznala jen jeden případ a tam žena bila muže a týrala celou rodinu, byla jsem svědkem toho, jak ve vzteku třískla do vysklených dveří a zmrzačila se, potom nastalo v té rodině peklo a trvalo dva roky, ten muž nakonec z jejich dětí, sám, vychoval slušné lidi. Všichni se snažili pomoci jí a skončilo to tragicky, nemyslím si, že bych ji tenkrát litovala? Neznám jiný případ, ani týrané děti a ani týrané ženy, tady tedy ta procenta?. A můj názor staré ženy je, že život a jak ho žít, si volíme sami a komu není rady, tomu nelze pomoci a každý jsme strůjcem svého osudu? Ne to co se dočteme, ne to co vidíme v televizi, ale to jak se chováme k sobě navzájem, tvoří vztahy a city. Na některé životní situace musí člověk sebrat sílu, to je pravda ale vždy to nakonec záleží na něm a žádné video, ač sebelepší, kurzy, sekty, psychologové, tě sebeovládání nenaučí, když ty se nebudeš chtít ovládat a nebudeš mít tu, svobodnou vůli odejít od jakéhokoliv tyrana, a tu musí každý najít v sobě?
To je pravda, člověku nemůže nikdo pomoct, pokud sám nechce. Člověk je opravdu strůjcem svého štěstí… a někdy, bohužel, má tu startovací čáru už dost špatnou. Proto já tak zdůrazňuju ten respektující přístup už v dětství (protože je to také přirozeně mně jako matce nejbližší téma), protože ten, kdo v dětství slýchával: „jsi blbá nebo co?“, „ty jsi ale nemožná“, „nic neumíš udělat pořádně“, „jsi k ničemu“ (a to co někdy slýchávám kolem sebe od maminek je tomuhle dost podobné) a ještě má tu povahu, že se snaží omlouvat ty druhé „z lásky“ a je pro něj úzký vztah důležitější než svoboda, ten má mnohem větší pravděpodobnost, že do toho vlétne. A pak už mu může pomoct jedině to, že vnímá, že tento přístup není normální, ani správný, a doufám, že každá kapička všech těch prychologů apod. se nakonec může slít v ten vodopád, který mu dá sílu pochopit a odejít. Nevím. Já doufám, Ani, že máš pravdu v těch procentech. Já se obávám, že je toho víc, než si myslíme, skryté za zdmi bytů, možná ne v té nejdrastičtější podobě, ale v tom nenápadném tyranizování svých nejbližších, dětí, partnerů, seniorů. Když se podívám kolem sebe, jak se k sobě lidi často chovají (o politicích nemluvě), nikdo mi nevymluví, že do některých vztahů bych ani palec nestrčila, protože rozhodně není zdraví prospěšný…
Miluji své rodiče stále, i když již mnoho let nežijí, nevzpomínám si na žádnou nadstandardní lásku, bylo moc práce, od slunka do slunka, jen starostlivou tichou péči a rovnocenné zacházení a nenadřazené chování mých milovaných. Když jsem byla smutná, ještě po třicítce jsem se šla přitulit k mamince na klín a ona se vždy smála, jestli nejsem na to moc velká?
To je krásné. Měla jsi velké štěstí, že jsi vyrůstala v takové rodině.
Mimochodem, včera se na toto téma stočila debata s mými kamarádkami v kavárně, když čekali na děti skotačící v Sokole. Z jedné vylezlo, že se jí kamarádka kdysi svěřila, že žila několik let s partnerem, který ji bil. Odešla od něj. A z druhé vylezlo, že byla kdysi zamilovaná do partnera, který jí jen tak pro nic za nic řekl třeba: Sbal se a vypadni. Dlouho to s ním nevydržela, nebyla na takové řeči zvyklá. Ale ten chlap ji pak ještě dlouho uháněl telefonáty apod. a sliboval modré z nebe. Základ z domova je asi opravdu velmi důležitý. Buďme vděční, že i ty, i já jsme měly osvícené rodiče.
Oni naši rodiče neměli tu potřebu něco rozebírat, pro ně jsme jediným smyslem života byli my a naše budoucnost a tomu obětavě věnovali veškeré své síly.
Ono dost záleží na tom, co pod to týrání všechno zahrnuješ. Myslím, že případů, kdy si lidé ubližují fyzicky tak, že to končí v nemocnici zas tak strašlivě velké procento nebude a bude to právě ta špička ledovce, co je vidět i v médiích. Ale je to všechno? Nebo sem patří třeba i to, když náš soused na chalupě na svoji ženu křičí na celou vesnici: „Ty kurvo líná!“, synovi nadává do čuráků a občas je oba dva výchovně proplesne? Ne moc, jen tak, aby věděli, kdo je doma pánem. Nebo sem patří to, když manžel mé kamarádce neustáýle opakuje, jak je nemožná, jaká je bordelářka (a ona není) a jak se nedokáže postarat o jejich děti (a ona dokáže), jak jí zcela neprávem podezírá z nevěry a dělá jí ze života psychopeklo? Patří sem to, když jeden z partnerů toho druhého tlačí do sexuálních praktik, které se mu nelíbí? Nebo když jeden na druhého žárlí tak, že kontroluje každý jeho krok, izoluje ho od přátel a pod záminkou lásky se snaží ho ovládat?
Týrání má mnoho podob a řekla bych, že drtivá většina z nich není na první pohled pro nezaujatého člověka rozpoznatelná. Naopak, takové páry mohou často navenek působit velmi ideálním dojmem.
Zahrnuju tam přesně to, co ty. Právě i ty napohled nenápadné formy, které třeba i kvůli výchově někteří lidé považují za normální. Slyšeli už jako malí, že jsou bordeláři, k ničemu, kůže líné? Slyší to i dál a bohužel je ani nenapadne, že takhle se k sobě lidi chovat nemají. Ono také jak reagovat na takové chování ze strany rodičů? Buď najdu sílu se vzepřít a rodiče odsoudím, nebo ji nenajdu a budu rodiče bránit a myslet si, že si to zasloužím. A ani mě nenapadne, že by jejich chování (a chování mého partnera) bylo špatné. Je to začarovaný kruh, ze kterého je špatná cesta ven. A dovoluju si tvrdit, že takových partnerství je spousta. Bohužel.
Rozhodně hodně zajímavé. Takové to video, které by měl každý vidět a uvědomit si důležité věci.
Pingback: Respektovat a být respektován – 4. část | Žít je umění
Pingback: Také už víte, co všechno Vám přinesl říjen? | Žít je umění
No, možná to jde z podvědomí. Já měla přítele, stavěl dům, já mu rok jezdila o víkendu pomáhat. Byla řeč o svatbě a přišel s předmanželskou smlouvou, že kdyby nám to nedopadlo, nebudu si na dům činit nárok. Měla jsem myšlenky na sebevraždu, a pomohla mi od nich touha po dětech. Muž byl po 6 psychózách, rodiče oba doktoři mi to neřekli. Narodil se nám po zdravé dceři postižený syn. Až má rakovina dělohy mě přiměla se vším znova „prohrabat“, zjistit, jaké kostlivce mám ve svém podvědomí, a kromě jiného se rozuzlilo i to, že onoho přítele kdysi žena připravila o bydlení, tak se teď podvědomě „jistil“. … Je to o minulých životech, nechtěla bych to tu vše rozebírat. Ta žena, která ho kdysi o bydlení připravila, byla předtím sama připravena o majetek jiným mužem….. Je potřeba to vše postupně rozplést až k prvopočátku, ke své první inkarnaci. Pro mnohé budou má písmenka „blábolem“. Pochopí, kdo pochopit má…..
Nemyslím, že jsou to bláboly. Hodně mých kamarádek pátralo po příčinách svých problémů ve svých minulých životech. A hodně jim to pomohlo. Ať už je to jakkoliv, pokud to pomáhá, je to podle mě OK. Já nikdy do minulých životů nešla, neměla jsem tu potřebu. Mně se to zatím všechno odráží na symbolické rovině i min. životy bych nakonec asi chápala symbolicky :-) Jsem málo inkarnovaná i tady v tomhle životě :-)))))))) Psala jsem o tom i jeden z mých první článků https://zitjak.wordpress.com/2013/06/16/jak-jsem-zachranila-jsou-prapraprababicku/.
V mém pohledu v té nejzazší realitě není čas, a proto nejsou ani minulé životy.
Díky za zajímavý komentář!
Jasně, jen co jsme kdysi „nedali“, to budeme žít tak dlouho, než v praxi potvrdíme. Nic jiného jsem neměla na mysli :-)
S tím zcela souhlasím… před ničím neutečeme, vrací se nám to stále dokola a dokola, jen v jiných podobách…
Nejdem čítať celú diskusiu, neviem, či to tu už niekto nepísal… ale:
– Myslím si, že bezpodmienečná láska naozaj druhého neprestane milovať, aj keby urobil doslova čokoľvek.
– Zároveň ale nesúhlasím s tým, že v mene (akejkoľvek) lásky by sme mali nechať druhého, aby si s nami robil čo chce. Naopak, niekedy práve z lásky musíme byť aj tvrdí a trvať na dodržaní určitých hraníc. Nemôžem predsa podporovať toho, ktorého milujem v robení niečoho doslova zlého. Tým škodí (a ja škodím, keď ho v tom podporujem, alebo mu to dovolím) nielen mne, ale aj jemu samotnému. Veď ten, kto koná zlo, kto bezcitne druhému ubližuje – ešte viac ubližuje sebe.
Aká je to láska, keď mu toto dovolí?!?
A samozrejme, pokiaľ nemám dosť síl, alebo prostriedkov mu v konaní zla zabrániť, potom som povinná (nielen mám právo, ale trúfam si povedať povinnosť) z toho vzťahu odísť.
(Hovirím viac-menej teoreticky. Samozrejme uznávam rôzne ťažkosti v rôznych situáciách… keď aj ten odchod vyžaduje naozaj veľa sily, alebo skrýva v sebe mnohé nebezpečenstvá.)
V jednom mém článku (https://zitjak.wordpress.com/2013/09/02/strach-milovat-2/) zazněla podobná myšlenka: nikdy nesmíte zaměnit lásku k druhému za obětování toho nejdůležitějšího, co ve Vás je :-)
Pingback: Když je všechno špatně (Wrong – DM)… | Žít je umění
Pingback: Jak dlouho trvá, než se člověk dočká spravedlnosti?? | Žít je umění