Dhahab, aneb jak se dostat z Egypta bez peněz…(1. část)

(photo credit: Nicky Somerset)

Chcete vědět, jak jsem došla k názoru, že ve skutečnosti se není čeho bát? Tak si přečtěte příběh o mé cestě do Dhahabu.

Byly to asi nejdramatičtější sváteční dny v mém životě. Původně to měly být jen krátké prázdniny během mého studia v Jordánsku. Muslimové tenkrát slavili konec pouti do Mekky a všichni studenti měli volno. A já se měla ty dny povalovat u moře a znovu se setkat s mužem, kterého jsem šíleně milovala. Alespoň na těch pár dní.

Všechno nakonec dopadlo úplně jinak.

Stalo se v roce 1998. Ale začalo to 3 roky předtím. V okamžiku, když jsem potkala prvního muže, který mě opravdu zaujal… a který, jak jsem tenkrát věřila, do mě vidí. Naše první setkání? Já řekla jednu větu anglicky, on na to reagoval větou, zda nejsem náhodou z České republiky, a já kontrovala větou, kterou potom se smíchem dával ještě dlouho k dobru, když druhým vyprávěl, jak jsme se seznámili: oslovila jsem ho jménem :-)

Svět je prostě malý a mezi 60 miliony obyvatel Egypta se Vám opravdu může stát, že budete znát jménem někoho, koho jste v životě neviděli…

Dosud nechápu, jak je možné, že mě tak očaroval. Možná nás očaruje každý, koho budeme opravdu zajímat. A ke komu budeme postupně cítit tak velkou důvěru, že u něj budeme vyhledávat pomoc v těžkých okamžicích. (O to podivuhodnější pak bylo, co se dělo o tři roky později…). Kde budeme cítit, že něco vzácného, co ze strachu skrýváme před zraky druhých lidí, a co vlastně spoustu lidí ani nezajímá, se touží prodrat na povrch.

Vlastně jsme spolu ale nikdy pořádně nechodili. Možná měsíc? Nevím… netrvalo dlouho, a já jsem navrhla rozchod. A on souhlasil. Což mě teda naštval… :-) Ale nemohlo to fungovat. Každý jsme chtěl něco jiného… on to normální, já něco jedinečného. On naléhal, já se bránila. A když jsem začala naléhat já svým způsobem, utíkal on. Klasika. A jo… a ne… a jo… a ne…

Navíc byl křesťan. A já zarytá ateistka. Otevřela jsem kvůli němu i tu Bibli, pravda, ale v té době jsem ji zaklapla a rozhodla se to ukončit. Nemohlo to fungovat.

Ale znáte ten pocit, když se vzdáváte něčeho, co pro Vás hodně znamená? Když odcházíte z míst, kde se Vám líbí a kde byste chtěli zůstat? Rozum říká jedno, ale srdce něco jiného?

Z hloubi duše jsem toužila chápat jeho víru, abych sama sobě mohla dovolit být s ním. Z hloubi duše jsem toužila nemít strach být sama sebou. Chtěla jsem mít pocit, že ten vztah je rovnocenný. Že mám co dát, že nebudu jen brát. Chtěla jsem mít jistotu, že mi ten strach nebude házet klacky pod nohy, že mě nebude nutit hrát hry, které mně i jemu ublíží.

Nemohla jsem jinak než se vydat na to Putování za osvobozením toho nejcennějšího, co v sobě máme. Kvůli sobě. Nikdo to nikdy nechápal. Všichni viděli jen příběh praštěné lásky dvou praštěných lidí. Nechápal to ani ten, koho jsem milovala…

A přece něco vždy stálo při mě. Už jen ta zázračná cesta do Jeruzaléma, Betléma a Nazaretu. Všichni ti lidé, kteří mně a mé kamarádce nezištně pomáhali. Cesta, ze které jsem si odnesla to důležité poznání…

A pak ten výlet do Dhahabu. Víte, že dhahab znamená v arabštině zlato? Právě to jsem tam našla. Něco, k čemu se vždycky mohu vrátit, když zapomenu, že mohu věřit tomu, že není čeho se bát.

Pokračování příběhu o strachu a lásce zde