Přestat poklonkovat tomu, co nás ničí…

(photo credit: Daniel Johnson)

(photo credit: Daniel Johnson)

Kdesi jsem četla, že aby se člověk vzdal Ega (přestal mu poklonkovat), musí ho mít nejdříve hodně silné. A nejspíš ne proto, aby se měl vůbec něčeho vzdát. Nevím, co je na tom pravdy. A ani to nechci zjišťovat. A možná je to hodně individuální.

Ale má současná zkušenost zní, že pokud člověk nemá dost silnou tu „pozitivní“ stránku Ega, tj. určitou hrdost, určité přesvědčení, že není úplně k ničemu, tak se Ega zbavuje fakt dost těžko. Protože se ocitnete přesně na té hranici, kdy to člověk buď zabalí (svůj život)… nebo to zabalí (Ego).

Lidé trpící depresemi a neláskou vůči sobě, danou tím, že jim roky někdo vykládal, že jsou k ničemu, a oni tomu tak uvěřili, až se podle toho sami chovají, musí mít jinou zkušenost a jinou cestu. Nevím. Možná proto pak naráží na problémy, možná proto padají do pastí sekt, možná proto ty psychospirituální krize, když jdou cestou těch, kteří to prvotní přijetí a prvotní důvěru alespoň na chvíli zažili. Kdo ví. Ale já si neumím představit, že bych byla ochotná pustit to egoistické „Já chci a budu to mít, protože mám sakra nějakou hodnotu, neee???„, aniž by to se mnou úplně třísklo, kdybych někde v hloubi duše nevěděla, že hodnotu mám. Jen je potřeba ji hledat někde jinde.

Není to lehké právě proto, že jak říkal můj dobrý známý: „normální lidé obvykle utíkají sami před sebou.“ A jak říkám já: „lidé obvykle neustále před něčím utíkají„.  Sami před sebou, před životem, před negativními vzpomínkami. Před vším tím, čeho se bojí. Před tím vším, co jim říká, že udělali chybu, že ji udělají, že něco nezvládli, že něco bude nad jejich síly, že o něco přišli… a že stejně strašné bude, až zas o něco přijdou…

Máme (naše Ego má) vyvinutou spoustu ego-obranných mechanismů. Klasická psychologie. Googlete. Skrýváme před sebou to, co by nám ublížilo. Co by nám zabránilo v životě fungovat. Co by nám rozhodilo psychiku, rozhodilo zdraví.

Žijeme v jedné velké lži. Jedné velké iluzi.

Dokud nám ta iluze přináší víc potěšení, víc ochrany, než pravda, plyne ten život tu nahoru, tu dolů. Ale plyne.

V okamžiku, kdy nám ta iluze přestane vyhovovat, začne něco, co se odehrává na tomhle blogu :-))

A není to sranda, ačkoliv je to legrační absurdita….

Pak Vám nezbude, než si udělat onen seznam toho, jak strašní nenávistníci vlastně jste (pořád ho slibuju, že?? ). A to není vůbec hezký pohled….

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice život se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Přestat poklonkovat tomu, co nás ničí…

  1. Sedmi napsal:

    Teda, dost těžké téma na podzimní večery ne? :-)

    • avespasseri napsal:

      Což mi připomíná, že bych měla sepsat ty články o čínské medicíně… protože právě na podzim se takováhle témata vysloveně hodí :-))))))) A bude ještě pochmurněji :-)))))))))))

  2. Pingback: Pohárem hořkosti k sladké smrti…. | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s