Hrdinové dnešních časů…

Tak jo, dám Vám sem tuhle písničku, kterou poslední dobou slýchávám v rádiu a dnes mě obzvlášť zaujala (však víte, to se mi občas s písničkami stává)…

Zaslechla jsem „demons in our minds“ a měla jsem zvláštní pocit. Již pár dní mám dojem, že mi tam v té mysli něco leží, co mi brání dát průchod všemu tomu, co by dělalo radost mě i lidem kolem mě. Ve spojení s názvem písničky „Heroes of our times„, s tím dojmem, že lidé jsou pozavíráni v těch svých myslích, v těch bytečkách (pamatujete na tu básničku o Aves Passeri, ptácích, které nezpívají??), zatímco v sobě nosí neuvěřitelné poklady a sílu, jako by to bylo ještě silnější…

Každý jeden z nás…

Přestože mám náladu pod psa a chtěla jsem už jít od počítače pryč, něco mi řeklo: „Ne, ne, jednu z těch dvou písniček, které se Ti honí v hlavě, sem dej.“ (Ta druhá je „This is how you remind me of who I really am„… taky dost výstižná). Do tohoto týdne patří.

Možná i proto, že mě dnes nadchla Alue, kterou občas chodím číst – z dnešního videa o 2 skladbách!, které se jí zdály a které zaznamenala a které nakonec i poslala jedné hudebnici, ať je dotvoří, sálalo takové nadšení, tolik emocí! Však se sami mrkněte. Ráno jsem k počítači zasedla, protože jsem chtěla odpovědět na pár komentářů, zavzpomínat na ty úžasné chvíle v Egyptě (také se mi teď vrací, ty chvíle, které ve mně probudily spoustu lásky a otevřenosti vůči vnitřním pokladům), jinak bych asi chodila po bytě naprosto rozčílená. Alue mi vykouzlila úsměv na tváři a já jsem za to moc ráda. „Připomněla mi, kdo ve skutečnosti jsem„…

Dnes ráno ten démon totiž z mysli vyletěl. Však to rodiče znají. Ranní vypravování do školy, které už hodně dlouho u nás probíhá v naprostém poklidu, a dokonce chodíme do školy většinou víc než včas, najednou nevyšlo. Dceru od té chvíle, co jí otec jen tak pořídil dárek, chytla dárková mánie, vstala dříve a na internetu ráno hledala nápady na dárky… a pak jakéhosi beztak prokletého Pokémona, kterého si napíše do dopisu Ježíškovi (jo, už myslí na dárek k prosincovým narozkám a na Vánoce!).

Nabídněte prst a ten druhý Vám utrhne celou ruku (aha, chápu :-)).

A jak se říká, vteřina hněvu má moc smést roky a roky toho dobrého. Ale protože v tom neduálním, v tom skutečném, paradoxním světě žádné dobré a špatné neexistuje, možná právě ta vteřina hněvu probudí něco dobrého…

Velmi často se mi to stává. že to, kde mám pocit, že naprosto selhávám… že to, kde mám pocit, že druzí kolem mě naprosto selhávají… že to, kde mám pocit, že je všechno špatně a že to neunesu… právě v těchto chvílích se vynořují ony poklady…

To vědomí, že jsme hrdinové dnešních časů a že to my dokážeme vnést ráj do pekla…

Však celé září hrálo na tuto strunu… i na strunu toho, kde máme ono „foundation„.

Don’t tell the gods I left a mess
I can’t undo what has been done
Let’s run for cover

What if I’m the only hero left
You better fire off your gun
Once and forever

He said go dry your eyes
And live your life like there is no tomorrow son

And tell the others

To go sing it like a hummingbird

The greatest anthem ever heard

We are the heroes of our time
But we’re dancing with the demons in our minds

We are the heroes of our time
Heroes