V hlubinách zoufalství – hle, poklad!

(photo credit: Jononmac)

Někdy se dějí divné věci.

V jednom okamžiku házíte vzteky věcmi kolem sebe… chvíli na to… kde je ta vichřice, která se Vámi přehnala??

Zjistila jsem, že KDYŽ NEVZDORUJI, odejde přesně s takovou rychlostí, s jakou přišla.

Zjistila jsem s údivem, že NEUTÍKÁM. Já. Já přece vždycky utíkala…

Někdy prostě stačí neutíkat! A nevzdorovat! Nechytnout se té křivdy a neomílat jí v hlavě.

Stačí se mít rád a místo agresivního výpadu proti sobě a proti druhým se prostě zastavit a obrátit se se soucítěním do sebe. (Pamatujete se na článek o té neuvěřitelně chytlavé technice, jak snést to, co Vás bolí? – ten článek o tom, co dělat, když se cítíte pod psa??… fakt tam není nic o tom, že o tom máte přemýšlet či se to snažit nějak měnit…). Když už se tedy v tom daném okamžiku nedokážete obrátit se soucítěním i k tomu druhému…

Ano, někdy se dějí velmi divné věci.

To když sám v sobě hledáte, kde je ta osoba, která tak trpí… a místo bolesti Vás najednou zaplaví cosi, co Vás přiměje se usmát.

Aha. Tak to je to COSI ve mně, co jsem tak dlouho hledala. To COSI, co mě bezpodmínečně miluje a stojí při mě. To COSI, pro co mám hodnotu. Tu nejvyšší. Co mě chápe, co mě přijímá takovou, jaká jsem. Neklade podmínky, nestaví laťky. Nevidí mě pouze optikou svých zkušeností, zvyků, potřeb, tužeb a strachů a zklamání…

Není na světě jednoho jediného člověka, který by Ti TOHLE mohl nabídnout.

Není na světě jednoho jediného člověka, u kterého by jsi v něco podobného mohla kdy doufat.

Je strašně těžké si to přiznat.

Že jste všem lidem na světě ukradení… i těm nejbližším, ať Vás mají sebenejradši…

Že jste na vše sami….

Ale na dně tohoto zoufalství máte dvě možnosti –

1. buď se pod tím zhroutit,
2. nebo nalézt neuvěřitelnou svobodu.

Ten pocit, že nepotřebujete vůbec nic, že Vám opravdu nikdo nic nedluží…

Že to nejcennější máte… jen jste to neviděli, jak jste se zuby nehty drželi představy, že TO ONI… Vás činí šťastnými nebo nešťastnými…