Velikonoční přípravy, aneb co to vlastně ty Velikonoce jsou???

1. Koupila jsem na kuchyňské okno funglnágl novou bazalku. Zeleň by tedy nějaká byla.
2. Ve Vaňkovce jsem okukovala velikonoční výzdobu.
3. Zeptala jsem se manžela, jestli neví, kde že je ta velikonoční výzdoba z loňska. Třeba ty polystyrenovo-látková vajíčka, která jsem kdysi vyráběla.
4.  Naplánovali jsme velikonoční výlet
5. Začala jsem vzpomínat, podle kterého receptu jsem to loni dělala ten celozrnný mazanec.

No, jak vidíte, beru to fakt vážně :-) 

(Z našeho loňského velikonočního výletu)

Řekla bych, že letos to dopadne tak, že ve čtvrtek možná stihneme ozdobit těch pár vyfouknutých vajíček, která donesla tchýně. Hlavně se ale budeme muset sbalit, protože v pátek vyrážíme do mých rodných luhů a hájů. Péct se letos určitě nebude, protože u našich bude beránek, mazanec a spousta jidášů. A váha v našem bytě říká, že by to chtělo méně jidášů a žádný mazanec :-) Rozhodně ne ještě celozrnný.

Já nevím, jak Vy, ale pro mě byly Velikonoce odjakživa spojené s dvěma věcmi:

• s jídlem (mazance, beránci, jidáše, nádivka, kopa malovaných vajíček na tvrdo)
• s výlety

První výlet býval kratičký – za kopřivami na nádivku.

Druhý výlet býval delší – někam daleko od šílených mužů s pomlázkami. Na velikonoční pondělí jsem tedy za ta léta objela spoustu míst v okolí a letos jsem tak mohla začít navrhovat, kam bychom mohli vyrazit spolu s manželem a dcerou.

I loni jsme vyráželi na výlet a byl to výlet nezapomenutelný! Dobrodružný a plný brodů!

A tak jídlo a výlety dělaly z těch prapodivných svátků, jak je obvykle prožíváme, něco, proč jsem byla ochotná vzít je na milost. Protože, jak jsem před časem psala – Nemám ráda Velikonoce.

Přečtěte si, proč, a řekněte – Vám to fakt nevadí?? 

A co takhle vyzkoušet nějaké jiné tradice? I o těch jsem tady už psala – Velikonoční tradice, které možná neznáte.

Ale letos je takový prapodivný rok. Zatímco loni jsem si stěžovala, že vnímám spíš tu povrchní stránku, letos jsou mé „velikonoční přípravy“ spíš niternějšího charakteru. Uvědomuji si, jak moc bych před Vánoci chtěla mít advent, a jak málo před Velikonocemi vnímám, že vlastně přijde něco zásadního. Možná je to tím, že na Vánoce se pořád i v tom našem ateistickém prostředí mluví o Ježíškovi, zatímco před Velikonocemi se mluví spíš o vajíčkách a pomlázkách. Kdo pravidelně nechodí do kostela, nenasaje tu niternější atmosféru tak snadno jako před Vánoci.

A přitom velikonoční poselství může promlouvat i k nekřesťanům, stejně jako ke mně promlouvalo před dvaceti lety v Jeruzalémě na křížové cestě. A stejně jako ke mně promlouvalo v jednom z mých nejtěžších okamžiků před dvěma lety (jak jsem to popsala v onom článku o tom, proč nemám ráda Velikonoce). 

To jsou ty okamžiky, kdy si uvědomíte poselství křesťanství o tom, že máme svůj kříž nést s láskou. Že když přijmeme to, co vnímáme jako utrpení, otevře se pro nás (a v nás) to království Boží. Že když projdeme touto bránou smrti, kdy se přestaneme bránit a přestaneme bojovat, ale přijmeme ten hořký kalich, můžeme tam najít klid, mír a smíření. Poklad v hlubinách zoufalství. To nezničitelné. 

Kolikrát jsem tady o tom psala? Kolikrát jsem vzdorovala, ačkoliv jsem slíbila, že vzdorovat nebudu? Kolikrát jsem zažila, že když člověk popustí otěže a přijme věci tak, jak jsou, tak se cosi rozsvítí? Že hněv a smutky a hledání, jak z toho všeho ven, nevedou vůbec nikam. Jen nás zevnitř sžírají. Brání nám ve výhledu. Rozbolí nás z toho jen hlava. Že teprve když člověk ten úhel pohledu změní, změní se i situace, a běhu života již nic nebrání. Že to chce důvěřovat tomu, že vše je tak, jak má být, a nemávat kolem sebe divoce rukama a nohama. Jít s proudem a ne proti němu, ačkoliv se může zdát, že člověk rezignuje na to, co je správné.

Ale člověk rezignuje na to, co je správné, v okamžiku, kdy začne bojovat. Vnucovat to správné. Protože, jak jsem psala v onom shrnujícím článku, je to marný, je to marný, je to marný! 

Kdy konečně pochopíme, že světu (a sami sobě) nejvíc prospějeme, když se do života nebudeme montovat tak, jak to děláme?? Jako bychom měli potuchy o tom, co vlastně děláme… 

Jak vy prožíváte velikonoční přípravy? Jaké jsou ty Vaše nejoblíbenější velikonoční tradice? A prožíváte Velikonoce spíš jako svátky jara nebo spíš křesťansky? Nebo podobně jako já – prostě jinak? Tak trochu tak i tak?