24. Jahodový ráj, aneb ostatní mi můžou být ukradení!

Některé červnové týdny jsou opravdu jedinečné :-)) 

• V jednom okamžiku před Vámi otevřou velmi zajímavé (a přínosné) obzory. Jako třeba ty o jámě a kyvadlu. A o moři.  Není nad tak silný symbol vězení, ve kterém se lidé občas nevědomky pohybují, a volného prostoru, ve kterém se nemohou utopit…
• V jiném okamžiku si  uvědomíte, že s lidmi to prostě není lehký. Však to znáte – lidstvo se někdy chová jak banda kriminálníků. Uvědomovala jsem si to třeba celé ty 2 hodiny na mordýřském koncertu sboru, kam chodí má dcera. Přečíst si o něm můžete v článku Mordýři!! a podívat se na dvě videa (včetna té asi nejsilnější – pro mě – písně z celého koncertu) můžete v Konečně se na youtube objevil záznam mordýřského koncertu!

A ačkoliv jsem v úterý ještě měla takový ten radostný povznášející pocit, tento týden mi chtěl asi ukázat, že to, co jsem si myslela, že dokážu s úsměvem přejít a rozpustit, je jak ten žralok, který v moři číhá :-)) A v takovém moři se člověku moc ráchat – a ještě navíc s důvěrou – fakt nechce…

(photo credit: Michael Stern)

Už dlouho jsem nebyla tak otrávená ze všech těch malých dětí, které mi dávaly najevo, že mě dokonale ignorují. Ze všech těch marných snah navázat kontakt, prohloubit porozumění a spolupráci… 

V pátek se to asi snažily napravit, ale má vlastní dcera mě v tom máchala dál :-))

Ví Bůh, že jsem byla ráda, že tento víkend je otcovsko-dětský tramp a ta „opička“ je někde, kde mě nebude pokoušet :-)

A pak mi to došlo. Proč pořád, proboha, stavím své štěstí na těch druhých??? Proč mě vždycky tak rozhodí, když ti druzí na tom tak nějak nechtějí spolupracovat? Je to rok, co jsem narazila na to, že člověk je na vše nakonec úplně sám. Že od druhých (ani od těch, kteří Vás milují a běžně by toho pro Vás udělali moc) toho zas tak moc čekat nemůže, protože lidi (včetně mě) myslí stejně hlavně na sebe. Na své potřeby. Na své touhy. Na své strachy. A Vás prostě ignorují! Hází přes palubu, když si zrovna neladíte.

A že to vlastně nemusí být tak špatné :-) Pamatujete se na ten článek V hlubinách zoufalství – hle poklad! Jenže už tenkrát jsem říkala, že jsem ráda, že v tom pocitu nemusím být a stále mohu hledat oporu u lidí kolem sebe, protože není lehké takové „moře“ ustát…

Jak jinak než v té propasti ale poznat, že nejsme ti, kteří jsou tu kvůli druhým, ale hlavně kvůli sobě. Protože teprve když si tohle uvědomíme, můžeme být těm druhým k něčemu opravdu dobří… 

Vzpomínáte na článek Já a Ty (aneb jak vstoupit do skutečného vztahu?) o Buberově filozofii? O tom, že dokud nejsme svobodní, nevnímáme druhé jako Ty ale jako ONO? To NĚCO (objekt), co má naplňovat naše potřeby…

Možná mi k uvědomění napomohlo neustálé připomínání jednoho mého známého, že to, co nazývám „to jsem prostě já„, nemá ve skutečnosti nic společného s tím, kdo opravdu jsem. Ačkoliv teoreticky tomu rozumím, prakticky jsem to stále nemohla pochopit…

A možná mi k uvědomění napomohl i tento článek, na který jsem tento týden narazila: Egoista, alebo múdry človek? (nadpis je slovensky, protože odkaz je ze slovenského webu… článek je nicméně česky :-) Made in Czechoslovakia :-)) Já sama jsem nikdy nebyla navázaná do natolik svazujících vztahů, takže když jsem článek četla, na jednu stranu jsem autorku obdivovala, že byla schopná vstoupit tam, kde si zcela zjevně zahrávala s tou naší běžnou představou toho, co je sobecké. Na druhou stranu jsem ale moc nevnímala spojitost toho článku se mnou. To až teprve teď…

A jak jste na tom se sobectvím Vy sami? Rozdáváte se druhým, nebo taky někdy myslíte i sami na sebe? Dokážete říct Ne? Navykli jste druhé, že jim vždycky ve všem vyjdete vstříc? A cítíte se v tom opravdu dobře? Dokážete si říct, že „na druhých nezáleží?“, aniž byste je tím ovšem hodili přes tu pomyslnou palubu? Ale tak, že si v hloubi duše uvědomíte, že záleží hlavně na Vás? Že Vy nejste ti, kteří tu jsou pro druhé. Že tu prostě jste a to naprosto stačí. Protože právě z Vaší existence, otevřeně svobodné, může vyrůst něco, z čeho můžete čerpat Vy sami i druzí… 

Třeba kapka toho štěstí a radosti…