Už se těším, až budu psát srpnové shrnutí… myslím, že se tento měsíc postaví kamsi na roveň loňskému červenci a listopadu, těm nejhorším měsícům, které jsem kdy zažila. Jestli Vás zajímá, CO to bylo, najdete to v článku Co přinesl rok 2014?
A přitom to letošní léto začalo tak úžasně…….
Ale nemůžu říct, navzdory všemu nijak zvlášť netrpím. Občas přijde sešup, sice tak hluboko, jak jsem s sebou nikdy ještě nepraštila, ale celkem rychle se zas zmátořím. Uprostřed těch bažin nacházím ostrůvky, sílu, o které jsem netušila, že ji v sobě mám (i o těch vnitřních pokladech v bažinách zoufalství jsem nedávno psala).
Člověk asi někdy musí nahlédnout do svých třináctých komnat, tak temných, plných utrpení, křivd, bolesti, strachu, smutku, vzteku, aby tam vpustil trochu světla…
nebo to tam konečně trochu vysmýčil??
A nenechal se roztrhat na kousky těmi „kostlivci ve skříni„, těmi bubáky, které nás děsí a sžírají zevnitř a berou nám veškerou energii a radost jako ten Drákula (ten je fakt hadr, však i na toto podzimní téma již brzy letos opět dojde… jak na zavolanou…).
Pamatujete si na Svatební košili z Kytice??
A tady je na úplném konci i krásný záběr s Rodenem jako mrtvolou…
No, buď nás ty naše noční můry roztrhají v té naší márnici (jo, prý jsme všichni takoví pochodující zombieci, jak jsem zrovna včera četla v krásné knížce Thich Nhat Hanha – Jsme tady a teď), nebo se dočkáme rána… nebo se konečně z toho zlého snu probudíme…
Žít je umění 
:) já teda rozhodně zombie nejsem PS: Bratři Grimmové, Andersen – ti uměli psát horory – a jakého se jim dostalo uznání :D
A jste si jistá??? :-)))
Kdysi jsem četla, jak velmi jsou všechny ty horrory důležité… tenkrát se to týkalo Kinga. Že si ten strach lidi musej pěkně užít :-)
Jistá si jsem, stopro. Víte – já si myslím, že lidi vyhledávají ty „chytré“ knížky – co si myslet, co cítit – kdy a jak – a co s tím – právě ze strachu Žít. Ono totiž natlouct si ústa může člověk nejvíc právě ve chvíli, kdy se přestane ptát a bát – a vyrazí vpřed. Strach – víte, kolik ho za den okolo sebe vidím? Strach říct si o peníze za práci, prodavačce, že na mě nemá ječet, řidiči MHD, že jezdí jak hoxxdo, důchodci, že děti ze schůdků se nestrkají …
To můžu podepsat… strach Žít je všudypřítomný.
Pingback: 33. Já už nechci být zombie :-) (Absurdistán 2015) | Žít je umění
Pingback: Kráááásnéééé je žíííít… | Žít je umění
Pingback: Důležité okamžiky roku 2015 (2. část) | Žít je umění