Ježíš na kříži a poklidný Buddha – jsou si opravdu tak vzdálení??

Kolikrát jsem už slyšela, že věšet si na zeď ukřižovaného Ježíše je uctívání utrpení. Symbol náboženství, kterému přece jde jen o to lidi strašit a dělat si z nich poslušné ovečky. K ničemu jinému prý dobré není. A jak je ten Buddha stokrát lepší, protože když si člověk doma někde umístí sedícího Buddhu, přináší mu pohled na něj do života klid a pohodu…

Osobně mi to přijde jako velmi černobílý pohled, který nemá s realitou křesťanství (ať jakékoliv denominace) a s realitou buddhismu (ať jakéhokoliv směru) nic moc společného. Stačí se přece podívat na oba hlavní představitele a na to, co ve skutečnosti učí.

 

Nejdříve Ježíš Kristus a jeho oběť

Kdo že to řekl: „Miluj bližního svého jako sám sebe”??

Kdo že je to tak často vyobrazován jako muž s láskyplným pohledem a zářícím srdcem?

Často nechápavě mluvíme o tom, že ta představa, že smrt na kříži má někoho spasit a z cizích lidí smývat hříchy, je bizarní. Dobře, tuto myšlenku není vůbec snadné pochopit, i když se o to člověk vůbec pokusí :-) Do určité míry jsem na myšlenku odpuštění a obětních beránků narazila (čistě náhodou?? :-)) v jednom shrnutí týdne v rámci projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018 – tam možná najdete trochu jiný úhel pohledu, který Vám poodhrne roušku tohoto tajemství (viz článek Odpuštění a smíření, aneb nemůže za to, jak se cítím, nemůže za to jak se cítím…). V rámci projektu člověk naráží na nejrůznější zkušenosti a prozření :-)

Ale co chci hlavně říct? Že možná místo abychom na oběť na kříži koukali jako na něco bizarního, možná bychom si uměli uvědomit, že to láska se obětovává?? Nebo ne??

Každá matka a každý otec Vám řekne, kolik toho obětoval svým dětem. Minimálně spoustu hodin spánku, nebo probděných nocí někde na diskotékách :-) Každá matka Vám řekne, jak velkou bolest musela protrpět, aby dala život svému dítěti.

To je láska. Ne pouze ono romantické procházení se po pláži za paprsků zapadajícího slunce… 

Poselství lásky, kterou svým životem Ježíš učil, je to nejdůležitější poselství, které nám Kristus a křesťanství přináší. Je v něm, ať s křesťanstvím lidé provedli cokoliv, co nemá s láskou k bližnímu nic společného. Je v něm a právě ono je například pro spoustu lidí hlavním argumentem proti islámu a Muhammadovi. To původní poselství je zde jasné a bylo oč se opřít, když si křesťanstvo začalo sypat popel na hlavu.

Nicméně i samotná oběť na kříži v sobě nese poselství. A je velmi podobné poselství pokojného sedícího Buddhy. Jste si toho vědomi??

 

A nyní Buddha a jeho nirvána

Buddhu známe obvykle takto (viz obrázek). Pokojně sedícího v meditační pozici. Ale už jste si takhle sedli třeba na hodinu? A snažili jste se být pokojní a nehybní? Snažili jste se napodobit Buddhu v jeho rozhodnutí, že si sedne pod ten strom a nevstane, dokud nedosáhne osvícení??

Zažila jsem stovku lidí na desetidenním kurzu meditace vipassana, kteří se dali závazek 3 hodiny denně meditovat bez pohnutí (3x jednu hodinu). Z toho, co jsem vnímala a pak i slyšela od ostatních, si myslím, že jsme všichni prožívali hodinu utrpení a pak sladké osvobození z toho utrpení – nirvánu – na samotném konci.

Ano, když se člověku podařilo to utrpení (ať už fyzickou bolest těla, nebo tu nefyzickou nepříjemných myšlenek a emocí) přijmout, nebránit se mu, odevzdat se mu, proměnilo se. Rozplynulo se. A to osvobození přišlo mnohem dřív než na konci. Byla to esence Buddhova učení o utrpení, zdroji utrpení a osvobození se z něj.

Buddha přece neučil o tom, jak si v životě dáchnout, uklidnit se a být v pohodě. Neučil, že člověk má meditovat, aby se měl dobře. Učil 4 vznešené pravdy  o životě – o utrpení, jeho příčině a cestě z něj.

Jít v jeho stopách znamená uvědomit si, že jsme ukřižováni v samsáře, že trpíme na kříži života (a nemůžeme jinak), ale že když sami sobě zemřeme (poznáme neexistenci Já a necháme vyhasnout touhu, tanhá), osvobodíme se.

Spása skrze Krista nebo samoosvobození?

Křesťané bývají z Buddhy nesví. Prý samoosvobození. Ale křesťan má přece věřit ve spásu skrze Krista a cokoliv jiného jsou ďáblovy svody…

Buddhisté zas říkají, že tu práci za Vás nikdo neudělá. Nikdo Vás nespasí.

Myslím, že je jen nedorozumění:

• Žádný buddhista v praxi sám sebe osvobodit nemůže, protože ve chvíli nirvány není kdo by koho osvobozoval :-) Já mizí. Pouze se svým odevzdáním Buddhovi a jeho učení a také svými činy postupně otevře své dokonalosti. Cestu k ní mu ukázal Buddha svým vlastním příkladem. Tam bod stromem skrz utrpení a boje s Máry v meditaci překonal smrt a nabídl cestu ke stejné nirváně každému, kdo v cestu osvobození z utrpení uvěří.

• A žádný křesťan není svobodný jen skrze Kristovu oběť. Musí se na ní podílet minimálně skrze svou víru. Nebo skrze své činy. Odevzdaností Ježíši Kristu a jeho učení se otevře vlastní dokonalosti. Vždyť i Ježíš sám řekl (Matouš 5,48): „Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš nebeský dokonalý jest.“ Cestu k ní jim Kristus ukázal také svým vlastním příkladem. Svou obětí, svým utrpením na kříži, překonal smrt a nabídl spásu každému, kdo v Něj a cestu osvobození z utrpení na kříži uvěří. O důležitosti oběti viz onen článek výše :-)

Velikonoce jsou poselstvím pro každého

Ať je člověk ateista, křesťan, buddhista, muslim nebo cokoliv jiného, velikonoční svátky pro něj mohou nést hluboké poselství. Jen se vyprdnout na ten povrchní úhel pohledu a jít hlouběji.

Ke zprávě o tom, že člověk může být svobodný, protože od přirozenosti svobodný je. Může pocítit svobodnou radost ze svého svobodného bytí. Může objevit, že ve skutečnosti nic nepotřebuje (za čím by se musel hnát a čemu obětovat sám sebe) a že nemá čeho se bát. Může dojít spásy, která mu byla už dávno dána. Může dojít nirvány, která mu byla ukázána. Může dojít mókši, ráje, Království Božího atd. atd.

Velikonoce jsou příslibem jara v tom nejsymboličtějším pojetí.

Příslibem nového života.