Nedávno jsem četla velmi zajímavý článek o tom, jak se jedna maminka při uspávání rozhodla, že se tentokrát nebude rozčilovat a že si tu hodinu uspávání (ačkoliv na ni čekala kopa práce) užije.
A vzpomněla jsem si na to, jak často se na tu svoji otráveně – no, utrhuju, spíš zatvářím, odbudu, ale hlavně jednám naprosto netrpělivě – kdykoliv její přání a její potřeby stojí v cestě těm mým přáním a těm mým potřebám.
Kdyby to ale byly opravdové potřeby, na obou stranách. Opravdové potřeby člověk vždycky nakonec vyslechne. Ale ony jsou to často právě ty okamžiky, kdy ona vyhledává různé záminky k tomu, aby nemusela jít spát, nebo aby nemusela dělat něco, co se jí dělat nechce. A kdy já ZROVNA NUTNĚ chci dělat něco úplně jiného, nebo chci, aby ona dělala něco úplné jiného.
To jsou zrovna ty okamžiky, kdy bych si taky přála, aby mi – stejně jak Lence – něco v hlavě udělalo „cvak“. Abych to prostě vzdala. Abych pustila tu svou ZROVNA NUTNOU TOUHU být někde jinde, dělat něco jiného.
Už jen z toho důvodu, že člověk z čistou hlavou jedná mnohem lépe, uvolněněji, svobodněji a vnímavěji, než když je závislý na tom svém „Já to chci takhle a všichni to hodlejte uznat“.
Je to trochu dětinské, že?
Jak pak chceme naše děti naučit něco jiného?? :-)
Žít je umění 
Pod toto by som sa mohla podpísať. Presne. Koľkokrát, mi ten môj hatí MOJE plány… a ja som potom na neho nervózna… a najlepšie na tom celom je, ako mu tým svojim nervóznym hlasom vysvetľujem, že to má prijať a nájsť si v tom, čo „musí“ alebo nemôže (lebo mamička nemá čas) uspokojenie… :-D
Skúsim na to myslieť častejšie, hádam mi to raz (alebo postupne?) prepne. ;-)
To hlavné už sa stalo – viem, že chcem. :)
Jo, jo… taky sama sebe občas poslouchám, jak jí vykládám moudra, dle kterých bych se měla sama řídit :-))
komunikace?? :D
A to my komunikujeme a komunikujeme :-) A pravda, to hodně pomáhá :-) Ale také jsem někde četla… a je to i má osobní zkušenost… že emoce člověk nekecá :-)
jenze to je pak rodic dost ve vleku toho ditete ne? Zvlast, kdyz jde o takove to vecerni prodluzovani… ja mam tu zkusenost, ze staci ustoupit v jednom pripade a vylezou pak jeste asi 100x… kdyz neustoupim, tak do par minut spi…
To ano… dej prst, však to znáš. V tom článku však Lenka mluvila o tom, že malý byl přetažený, a proto nemohl usnout. Ne proto, že si jen „vymýšlel“. V tom případě bych se přimluvila za to nechat se chvíli vléct :-)))
to je jasny, ze je to podle situace :)
Pravidla, řád ale, v rámci těch pravidel a v nich, ty pěkné chvilky pro obě strany. Paměť je lhář, u dětí již zapomínám jak to bylo? Vnoučky jsme vždy utahali tak, že jsem ani nedočetla pohádku a a a, spala jsem jako dudek. U svých dětí si vzpomínám na babičku a dědu, moje spory s dětmi se týkaly jídla, s dědou a babičkou nebyl problém sníst to, co se mnou nepozřeli.
Klasika… dcera mi třeba nedávno říkala, že u mě má na výběr, a tak, když jí to dvakrát nechutná, tak to nemusí jíst, zatímco na té škole v přírodě to tedy holt sní :-)) Tak aspoň tak… nedávno se dívala na Indiana Jonese, jak tam hlavní hrdinka musila sníst nějaké indické jídlo (nevypadalo to dvakrát vábně), aby neurazila :-)) To na takové to sněz a neofrňuj se, jsi na návštěvě, docela zabírá :-)
Je to spíše o tom, že všechny jsme děti, matky a nakonec babičky a nezapomenout, co jsem měla, chtěla a dala dál, je asi to hlavní?