Čeho bychom se neměli nikdy vzdát??

(photo credit: Stefan Krause)

(photo credit: Stefan Krause)

Vlastních snů, chtělo by se říct. Když něco chci, tak to prostě chci a musím si to prosadit, ne? A pokud se to těm druhým nelíbí…

Třeba je to něco hodnotného. Něco důležitého. Nějaký plán, nějaký projekt. Něco, co mě dává pocit jistoty, pocit vlastní důležitosti (jo, v tom sem FAKT dobrá!). Pocit svobody. Něco, co mě žene dál a výš a bez čeho to nebudu já. A kdybych se toho měla vzdát, tak by to bylo jako bych se vzdala sebe sama. Kvůli čemu? Kvůli druhým? Kvůli „objektivním příčinám“?

Jenže v úvodním článku k tématu tohoto týdne jsem cosi vykládala o tom, jak saháme do prázdna. O marném snažení, které nikdy nedojde naplnění. Jak tedy poznám, že i TOHLE snažení je marnost nad marnost? Že usilovat o něco takového za sebou nakonec, jak se říká, nezanechá jen trpkou příchuť ztracených dnů, měsíců, nebo let? Že ta má nespokojenost s tím, co je, a touha po tom, co mi nemůže nikdo dát, nezaplaví nakonec i mé okolí tím nakažlivým jedem?? Natáhnu se užuž po té bublině… a ona pak praskne a zůstane mi na dlani jen takové to chladné, vlhké cosi…

Je to možná otázka té správné motivace: ani touha, ani strach. Jenže kde takovou motivaci sebrat, když jedinou vědecky psychologicky přiznanou motivací je přece touha po tom, co je nám příjemné, a strach z toho, co je nám nepříjemné…

Dostat se k té správné motivaci, k té lásce, která je nesobecká (ano v tom rozhodujícím okamžiku dáte přednost druhému před sebou… zní to dost strašidelně), znamená nechat za sebou touhu i strach. Znamená to nechat za sebou to vyděšené ego a všechny ty jeho hrátky (a že jich v tom dlouhém seznamu je).

Ale vzdát se Ega je jako vzdát se sebe sama. A není to nic, co člověk prostě jen tak lusknutím prstů udělá.

Asi to opět není zas tak dramatické, jak se to mému vykulenému Egu jeví. Asi jde prostě jen o to vzdát se strachu, vzdát se odporu a přijímat věci tak, jak jsou. Nevztekat se kvůli tomu. Neurážet se kvůli tomu, že svět se netočí jen kolem nás a nevynáší nás do nebes. Nepropadat smutku. Toho všeho se musíme vzdát, pokud chceme vnímat to, co opravdu chceme.

A touha?

Co je to, co opravdu chceme? Co je pro nás ta priorita, které se nesmíme NIKDY VZDÁT, abychom i my sami nepropadli do nicoty a nenechali sobecká přání a vyděšená Ega druhých tenhle svět ovládnout???

Hmmmm…. ten, kdo se TOHO dotkne, toho opravdového „Já“, už asi nemusí mít strach se vzdát „sebe sama“. Už asi nemusí mít strach milovat

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Láska se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Čeho bychom se neměli nikdy vzdát??

  1. jolana88 napsal:

    a proč bychom se měli něčeho vzdávat? – ne, nejsem ten typ, co jde sobecky za svým – ale nezapomínám :DDDDDD

  2. est napsal:

    Radosti. Berte život tak jak jde a soustřeďte se na to, co vám přináší radost a spokojenost, ne naopak.

  3. Pingback: Ramadánová… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s