(photo credit: Juan Lacruz)
Strávila jsem úžasný víkend. Víkend, kdy jsem se popadala smíchy za břicho, víkend, kdy jsem měla prapodivné zážitky, víkend, kdy mi bylo sklesle na duši a nic jsem nechápala a za pár minut zase skvěle. Víkend, kdy jsem udělala důležité rozhodnutí, víkend, kdy jsem potkala spoustu přátel, které jsem už dlouho neviděla a vždycky je velmi ráda vidím.
Například svou bývalou spolužačku z vejšky. Před nějakou dobou jsem přijela na víkendový orlí čchi-kungový seminář (jestli netušíte, co to čchi-kung je, můžete se to dozvědět tady) a na seznamu ubytování čtu její jméno u toho samého pokoje. Volám jí, zda jde opravdu o ni. Nikdo mi to nebere. Pak jsem se dozvěděla, že zrovna řídila auto. To, když mi to říkala právě na tom našem pokoji…
A jak se tedy orlové vracejí domů?? No, bloudí u Jihlavy a jsou u toho docela vysmátí, zatímco druhé auto (tedy jeho řidič), který také kroutí hlavou nad tou prapodivně značenou objížďkou, je z té samé situace docela vytočený…
Nebo i tak, že přijedou v neděli v osm hodin domů… a manžel, ani dítě nikde. Poslední sms zněla, že jsou ještě v hospůdce, děti běhají kdesi po mezi, a úkoly nejsou hotové. Vrátili se někdy v půl deváté. Dítě ještě stihlo sepsat domácí úkol, zahrát skladbičku na flétničku, kterou měla během víkendu trénovat (netrénovala), najíst se, vyhrát s tátou dlouhodobou soutěž v klicích (dala jich devět, já ani jeden :-( ) a až když se chýlilo k půl desáté, což je opravdu už hodně hodin pro malé dítě, které má problém se vzbudit i ve čtvrt na osm, tak jsem začala propadat menší nervozitě…
Tak to asi prožívají muži – otcové, kteří postrádají ten pocit, že teď se musí to a teď ono a bez toho se svět zboří, které často prožívají matky :-)
Nebo Orlové vracející se domů ze semináře…
Žít je umění 
Parada :)
Ja jsem ted zvedava, jak Lev zvladne vypravit holky do skoly a skolky, az budu v porodnici. Ale on to zvladne, akorat po svem. Vsichni budou v klidu a co na tom, ze prijdou pozde, ve spinavych vecech z predchoziho dne, neucesane a bez svaciny… nekdy bych to taky chtela takhle mit. Kde se v nas matkach bere tahle potreba mit to vsechno „v cajku“? Driv jsem takova nebyla a naopak mi to lezlo na nervy…
Však to přežijí :-)) Zvláštní, jak se matky překlopily z toho ochránce bránící dětičky před přísnými otci, co?? I když i tak to možná stále ještě někde je…
Někdo se asi prostě v rodině toho řádu ujmout musí… ale fakt je, že spoustu věcí, kvůli kterým se druhé matky stresují, ani já neřeším… a pak si jen říkáme, co si o nás asi paní učitelka myslí… :-)
no ja jsem taky asi za prilis liberalni matku, alespon co jsem tak pozorovala jine rodice… zajimalo by me, jestli je tohle specifikum v CR, nebo to maji podobne i treba sousedi. Ono je pak hrozne tezke se nenechat strhnout…
ať si kdo chce myslí co chce – hlavně, že doma je spokojenost. Podobné věci, naštěstí, dáááávno neřeším. Zbláznila bych se (docela).
Pingback: Září, aneb někdy je to prostě síla | Žít je umění
Pingback: Nejlepší dovolená! | Žít je umění
Pingback: Jupí, jupí, jupajdá… | Žít je umění
Pingback: Jak zvládat stres? Co dělat, když máte stres a už toho máte po krk?? - Život bez hranic
Pingback: Stres? Jak zvládat stres? Co dělat, když máte stresu po krk?