Kdysi dávno bývaly doby, kdy jsem si hodně „hrála“ s tarotovými kartami. Byly to takoví mí pomocníci, kteří mi dokázaly pomoct podívat se na danou situaci, nebo nějaký problém, z jiného úhlu pohledu. Neopakovaly ty myšlenky, které se mi točily v hlavě, nepodporovaly je. Naopak. Velmi často přišly s něčím, co mě překvapilo a co mě dovedlo k takovému tomu Aha momentu. Kdy z toho bludného kruhu vyskočíte a všechno Vám nakonec dává smysl. Pochopíte, co máte dělat, kam jít… nebo minimálně, co rozhodně nedělat. Nehledala jsem v nich budoucnost, hledala jsem v nich propletence přítomnosti a způsob, jak je pochopit a co nejlépe rozplést.
K jedné kartě Velké Arkány (hlavních 22 karet) jsem mívala obzvlášť blízký vztah. Byl to Hierofant. (Ještě se mi často zjevoval oběšený Viselec a Smrtka :-)). Hierofant je vnitřní učitel. Ten, který Vás učí uvnitř – in-tuition (tuition znamená anglicky výuka). Učí Vás spoléhat na své vlastní vnitřní vedení.
Jak to máte se svým vnitřním vedením? Se svou intuicí? Ženy ji prý mají vyvinutější. (Nebo že by jen byly víc zmítané svými emocemi a hormony a tak??? :-)).
Intuice pro mě byla vždycky tak trochu záhadou. Vždycky jsem si říkala, jak velmi lehké je za intuici vydávat jakékoliv egoistické hnutí mysli, nebo emocí.
„Cítím to tak, tak to tak bude.“
„Takhle to chci, tak takhle je to nejlepší.“
Cokoliv, kde odpadá korektiv rozumu, mi vždycky přišlo trochu podezřelé.
A přece i já jsem občas někde v hloubi duše věděla, že ta či ona cesta je pro mě ta správná. Když jsem se vyprdla na státnice, věděla jsem, že dělám správné rozhodnutí. Bylo to nejen intuitivní, ale i logické. To vědomí, že tudy prostě NE. Najednou už nebylo nad čím váhat.
Jak poznáte, že ta cesta, kterou jste vedení, i kdyby byla na první pohled proti všem zaběhaným zvykům a očekáváním druhých lidí, je ta správná??
Nedávno jsem slyšela, a to hned ze dvou nezávislých zdrojů, že člověk má dělat to, v čem se cítí spokojeně a uvolněně. Kdysi dávno jsem zase narazila na Ignáce z Loyoly a jeho „rozlišování duchů.“ To správné rozhodnutí prý s sebou nese pocit vnitřního klidu a jistoty.
Dokážete rozlišit ten vnitřní hlásek od toho silnějšího hlasu vlastních strachů a tužeb??
Žít je umění 
Jo, taroty… Btw jaké karty používáš? Mně nejvíc sedí Crowley, ale jsou to karty, které si neberou moc servítky… A ukážou mi to, co sama vidět nechci…
Ale už je používám zřídka. „moje“ karty jsou veleknezka a umění…
Ha, ha… já si koupila Crowley, ale protože mám většinu výkladů na klasiku Rider (či jak se to přesně jmenuje), tak paradoxně vlastně symboliku Crowleyho nepoužívám. I tady je to nakonec symbolika spíš slovní a tematická než obrazová :-)))
Také jsem je používala hodně málo, ale poslední dobou je vytahuju naopak velmi často. Pořád mám v něčem pocit, že potřebuju vyskočit ze zaběhaného stereotypu a k tomu jsou super :-)) Zajímavé, jak každého oslovují (a jak se mu objevují) neustále nějaké jedny karty :-)
ja mam i knizky k vykladu, pomerne podrobne.. muzu treba poslat :)
jj….
nebo ti nafotit alespon nektere vybrana karty…
Ja kdysi nějaký výklad měla… nevím odkud. Můžeš třeba poslat toho Hierofanta? Třeba je to to, co znám. Ale já už si tak nějak zvykla na ten můj přístup a na ty okamžiky, kdy s tím dělám, mi to zatím stačí… možná už ani víc do hloubky nechci :-)))
tak jak teda? :D
Pošli smrtku… ať je nějaká zábava :-))
zajímavé je, že vlastně žádná karta v tarotu nemá záporný význam
To ani žádné astrologické znamení. Od určitého levelu se na kladné a záporné významy nehraje :-)) S těmi mými Viselci a Smrtkami to můžu potvrdit :-))))
v cikánských to až tak moc neplatí – ale dá se z toho vybruslit :)
Obranné mechanismy potlačí vše, co nechtějí slyšet a vědět -)))
já spíš myslela, co klientovi neříkat ..
:-)
Pingback: O rozhodování | Žít je umění
Pingback: Myšlení bolí | Žít je umění
Pingback: Někdy je dobrý kašlat na okolí :-) | Žít je umění