Já tu být nechtěla…

Zdá se, že se nám týden věnovaný lásce k životu a radosti z bytí (viz úvodní článek tohoto týdne) proměnil spíš v týden věnovaný tomu, proč je to všechno takový kříž a problém…. :-)

No, to víte. Vzpomínám, jak se jeden můj kamarád kdysi dávno rozplýval nad možností přerozování… ve smyslu „hurá, až umřu, tak se sem zas vrátím„. Nechápala jsem. Proč jako??? :-) Vy to chápete??? :-)

Je spousta lidí na tomto světě, kteří si život užívají, i když ho mají někdy plné kecky. Kdo ví, možná že čím hůř, tím líp?? Mezi chudáky v Egyptě a na Srí Lance jsem potkávala mnoho takových, kteří byli šťastní, že žijí. A tak maximálně si přáli se v tom příštím životě případně narodit o něco líp. Třeba v Evropě :-) Zaslíbené. Tedy dokud se tam nedostanou… no… ale to je jiná… :-)

Ale to já ne. Narodila jsem se do zdravého těla do zdravé rodiny. Nescházelo mi vůbec nic. (Spory se sestrou pominu… o své sestře jsem toho moc při narození ještě nevěděla..).

Jenže jsem sem nechtěla.

Dlouho jsem nevěděla o story mého narození… když jsem se dozvěděla, pár věcí mi došlo…

Na svět jsem se nedrala, o život jsem nestála, nějak mě k tomu nakonec dokopali… a má matka po mém porodu téměř zemřela…

Už jste někdy slyšeli o tunelu??

Má matka v něm byla….

Tak moc jsem sem nechtěla, že už na základní škole jsem znala všechny tři únikové rychlosti (jak se dostat na oběžnou dráhu země, jak z ní a jak z oběžné dráhy kolem Slunce). A měla jsem nastudováno, jak Ciolkovskij sestrojoval raketu. A toužila být astronautkou. Hlavně pryč odsud…

Proč jsem tu nechtěla být, toť otázka.

Zdá se mi právě tento týden velmi důležitá, protože odpověď na ni mi přijde zásadní pro mou další cestu.

Ale možná tu odpověď už znám.

A možná ne.

A možná není tak důležitá.

Kdo ví??