Jsou chvíle, kdy je člověk rád za trochu toho vnějšího rozptýlení…

Tak slýchávám někdy, že rozptýlení je špatné… 

Jako učitelka taky neskáču zrovna radostí, když jsou děti (dospělí), které zrovna učím angličtinu, duchem někde mimo. Nesoustředění. Neklidní. A není to onen neklid z nedostatku pohybu, ale jen a jen neklid mysli… 

Který, uznávám, u dnešních dětí může mít hodně co společného s nedostatkem pohybu. A projeví se v okamžiku, kdy děti posadíte do lavic nebo na koberec a nestrčíte jim do ruky tablet, který by je dokázal dostatečně zhypnotizovat :-) Blbě se soupeří učiteli s panáčkem bojujícím se zombíky… 

(Photo credit: The Conmunity - Pop Culture Geek)

(Photo credit: The Conmunity – Pop Culture Geek)

Že by proto ty snahy natáčet učitele ve školách na mobil a předkládat jim různé překážky v pohybu???

Ale to je jiná :-)

Tento příspěvek měl být spíš o rozptýlení mračen a obláčků, které se člověku vznášejí nad hlavou, zakrývají mu kontakt s volnou oblohou a teplem slunce, když člověk sám zrovna není schopen ta oblaka rozehnat vlastními silami. 

Každá pomoc dobrá…

  • A tak mi pak dělá radost telefonát od mého manžela. Nebo jeho přítomnost.
  • Nebo výuka, ať už angličtiny nebo čchi kungu Orla v hnízdě. Orel má velkou výhodu v tom, že ten mi navíc energii dodá, zatímco všechno ostatní ji odčerpá…

Poslední dobou, i když se do práce tak ztěžka vleču, protože nemám zrovna tu správnou náladu, už se ani nesnažím si ji nějak vytvářet. Příchod prvního studenta totiž ta oblaka zažene místo mě. Vím to. Jsem typ, který automaticky reaguje na druhé úsměvem. Jsem vděčná za ten dar. Protože jeden můj úsměv a je to. A zas se vezu na té vlně… 

Také to znáte?

Nebo musíte mít na kontakt s lidmi fakt dobrou náladu a Vaše nálada se do kontaktu s lidmi promítá? 

Ano, problém nastane v okamžiku, kdy řešíte problémy, se kterými lidé přicházejí. Pokud máte tou svou dobrou náladou vyvážit tu jejich mizernou. Když nemáte dost energie, vycucne Vás to natotata. Pak se může snadno stát, že vybouchnete tam, kde byste se  normálně ještě po sté smířlivě usmáli…

Naštěstí ta moje práce spočívá v tom pohybovat se v příjemné atmosféře. Nejnáročnější v tomto ohledu bývají první hodiny (ale dnes už mi ani to nevadí), než Vás lidé poznají a pochopí, že „tady bude sranda„.  Nebo alespoň ne pochmurno. Pak už se to tak nějak nese samospádem… tu příjemnou atmosféru si předáváte vzájemně… ten prostor je tak nastavený a tak do něj tak i znovu a znovu vstupujete. 

A krásně se pak pozná, že naše rozpoložení je tak proměnlivé… přijdete unavení a otrávení, ale najednou se cítíte Ok.

Což ovšem neznamená, že máme čekat, až za nás někdo ty mraky rozežene… nebo vyhledávat jen slunečná místa.

Není umění vyhřívat se na sluníčku… je umění cítit teplo, i když se venku zatáhne a fouká. Však máme kvůli tomu sedět za pecí??? :-) 

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Emoce se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Jsou chvíle, kdy je člověk rád za trochu toho vnějšího rozptýlení…

  1. Sedmi napsal:

    Já musím mít náladu… To jsi dobrá :-)

  2. Pingback: 18. Jahodový ráj, aneb radost neradost | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s