Tento titulek mě napadl v souvislosti s kurzem Orla v hnízdě, na který právě jedu.
Nedávno mluvil mistr právě o tom, že v určitém stavu člověk žije jak bez strachu, tak bez nadějí. No hope, no fear.
Vzhledem k tomu, že mám dělat instruktorskou zkoušku, neměla jsem vůbec čas se tomu věnovat, a přece tam jedu bez obav a bez nadějí, mě těší. Praxi stoprocentně vysvětlit nedokážu, teorii nezvládám zatím téměř vůbec, zato práci s myslí mám, zdá se, zvládnutou na jedničku! :-)
Tak uvidíme. Něco se ještě určitě naučím a stresovat se nebudu. Vždycky jsem jezdila na seminář, abych se odreagovala a uvolnila. Nabrala pozitivní energii. A stejně tam jedu i tentokrát. Ústní zkoušku si mohu kdykoli zopakovat a praxi, tu si teď o víkendu procvičím až až. Už se moc těším.
A protože jsem nestihla ani nachystat články pro Vás, mé čtenáře, budete se muset beze mě cca do pondělí obejít.
Mějte se krásně, přeji nádherný víkend,
AP
A jak to s tou zkouškou dopadlo?? No, jestli já to nezakřikla s tím, že se moc těším… až si tu zkoušku zopakuju?? Vše najdete v článku Co si přeješ, to dostaneš?
Žít je umění 
Přeju úspěšný vstup do přítomnosti :)
Díky. Nějaké ty přítomné okamžiky se našly… ono to při tom cvičení většinou ani jinak nejde :-)
Vidim to takhle:
Kdy vznika nadeje?
Kdyz je nejaky cil,nadeje znamena,ze sou moznosti ho dosahnout…
Kdyz tedy cil neni,neni nutna ani nadeje
Ale kdyz cil je-a nadeje neni-tak to vidim smutne,ledaze by jeho dosazeni bylo jistojiste…
Obecne myslim,ze „no hope“ pro nasi mentalitu a v tyhle dobe a bez jakehos vysvetleni moc dobre kredo neni,pripada mi to jako roubovani sakury na svestku…
Orel v hnizde se diva na oblohu
… … …x
Pravda je, že naděje je slovo, které v tom našem kulturním prostředí nese spoustu pozitivních konotací a oprávněně. Pokud by opuštění naděje mělo znamenat beznaděj, tak to nic. Do něčeho takového bych nešla :-) Ale je otázka, jaký je ten cíl a zdá má opravdu smysl se k němu upínat, bát se, že ho nedosáhnu, nebo po něm toužit – ve smyslu planých nadějí…
Navíc mě napadá… určitě rostou nějaké stromy na Západě i na východě… a není potřeba nic roubovat. Prostě zasadit strom a koukat se, jak roste :-))) Švestku mám ráda, ale ostatní stromy taky :-)) Strom je prostě strom :-)
presne tak-jaký cíl,jesli vůbec nějaký ,si dám–to je meritum věci
uvažoval Buddha o naději,když si dal za cíl-osvícení-když sedal pod strom—?–kdo ví
… … …x
orel v hnízdě se dívá na oblohu—
a uvažuje,
zda obloha není jeho pravé hnízdo…
…
Až člověk (tedy já) jednou hmatatelně konečně pochopí, že na obloze si nezaloží hnízdo a nedá odpočinout křídlům, bude chtít létat, ale stejně mu bude něco důležitého chybět…
A s tím Buddhou? To bych taky ráda věděla :-) Tipla bych si, že osvícení došel, až v okamžiku, kdy o něj přestal usilovat… kdy přestal vnímat cíl a nějaké naděje s ním spojené, ale to, že sedí pod stromem. Ale usedal pod ním možná s tím cílem… konečně proč jinam by tam sedal?? Ale kdo ví…
Kdysi sem delal ruzna cviceni a sedoval,kterak to,ze cviceni delam,prospiva mym cilum…
Napr sem chtel vnimat energie–delal sem tedy cviceni-pranajamu…energie sem citil vice-ok,cviceni sem zesili—energie sem citit prestal–ok,pranajamu sem vymenil za jine cviceni…
Takhle to zkousel I Budha-mel tam tu ruzne askety a sadhuy,take ruzne cvicil,zkousel to I to…
A takhle to zkousi temer vsichni,sleduji sve pokroky a reguluji podle toho cviceni
ZLOM nastane tehdy,kdyz si reknu-jako Budha-ted budu delat TOHLE,a bud u toho umru–nebo se stanu osvicenym–neni jina cesta
A pak regulovani,nadeje,cokoli,cim bych tento slib chtel zmenit,ovlivnit-de do hader
Cvicim-a basta
Takhle cvicit–to jo–to znamena cvicit bez nadeje—a takhle cvicim I ja,a neni nic krasnejsiho
…
Sou takovi ptacci-rorysi,kteri delaji vse na obloze–spi,ji,milujou se…
Ale takhle sem to s tou oblohou nemyslel,myslel sem obloha= nebe,nas domov je nebe…
… … …x
Já vím. Já jen chtěla říct, že jsem si vždycky myslívala, že mým místem je to nebe, toužila jsem děsně po té nirváně, tenhle svět mě nebavil… ale došlo mi, že jsem spíš jak ten strom, který potřebuje pevné kořeny v zemi, aby mohl vyrůst do nebe. Nebo fyzická křídla, aby mohl chvíli lítat a chvíli hopsat po zemi. Že nejsem jen ten Duch, ale člověk. A vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi četla o tom, že původní židovská myšlenka duše nebyla dualistická (duše vs. tělo), naopak šlo o jednotu, že to až řecký, novoplatonský, vliv na křesťanství udělal s duše něco odlišného a cennějšího než je tělo. A že nám tohle pojetí zůstalo dodnes.
Rorýsi? To je moc zajímavé.
A s tím Zlomem… náhoda, zrovna o něčem podobném jsem psala v tom komentáři níže. Když člověk pochopí, nebo prožije to, že k životu přistoupí tak, že buď všechno, nebo nic, život, nebo smrt, tak reaguje úplně jinak :-)
Zastavení cirkulující mysli vyžaduje mentální úsilí, paradoxem je, že o to nejde usilovat. :)
Ono úsilí je v nereagování na egoické podněty. Čili sledujete mysl jako by nebyla vaše, a necháte ji povídat, aniž byste reagovali na její vývody :)) Sranda, sotva jste dočetli až sem, mysl ihned silně nesouhlasí :))
Sranda, sotva jsem dočetla až do konce, mysl souhlasila… ale pak začala nesouhlasit s tím, že nesouhlasí :-)))) Tenhle víkend jsem měla perfektní zážitek… již po několikáté za uplynulých 5 let jsme cvičili jednu praxi a já najednou cítila, že místo hlavou jsem začala svět vnímat a reagovat na něj srdcem. To se mi vůbec nestává. Vývody mysli mi v tom okamžiku byly fuk… ony se popravdě řečeno ani moc neprojevovaly. Jako by se smířily s tím, že v tom okamžiku není potřeba se mi neustále připomínat… zůstalo jen to vědomí a radost a soucit :-)) Některé praxe fakt fungujou, jak maj :-)))
Okamžiky probouzení jsou úlevné. Otevírá se jiný svět. Vítejte do klubu :)
Est: díky. Okamžiky probouzení jsou vskutku úlevné. Někdy člověku přijdou jako dar (jak jsem o tom psala v té básni Probuzení), ještě lepší je, když pak pomalu objevuje způsob, jak se tomu otevřít kdykoliv. Pořád jsem řešila ten paradox usilování o neusilování, chtění nechtění, přijetí nepřijatelného, jak to udělat, když cesta tam je nedělání ničeho, kdo a co může vůbec něco udělat? Přichází to zvenčí a přece nepřichází. Je to dar a přece je to i vaše zásluha. Je to fakt sranda :-)
Pingback: Trojka – ne, švédská ne… | Žít je umění
Pingback: Ty děti… a ti rodiče! Také s Vámi cloumá hněv? | Žít je umění
Pingback: Tohle mě fakt baví! | Žít je umění