Co je lepší – láskyplnost, nebo hrubé odmítnutí? Pro co se rozhodnete???

Každá vteřina je vlastně prostorem pro rozhodnutí.

  • Rozhodnutí mezi spokojeností a neštěstím, láskou a nenávistí, přijetím a odmítnutím.
  • Rozhodnutí mezi odvahou a strachem, trpělivostí a vztekem, svobodou a závislostí, uspokojením a nenasytností, pravdou a lží.

Tak si to představte. Každičkou vteřinu, s každičkým nádechem, stojíte na křižovatce a máte se rozhodnout, kterým směrem jít. Co je pro Vás důležitější? Kam Vás to táhne? A kam Vás to zavede? A jak se tam budete cítit?? Jak příjemné to místo bude????

crossroads

Myslíte, že zrovna Vy jste ti upřímní, kteří druhým lidem (ani sobě) nic nenalhávají? Aby získali nad druhými nějaké výhody? Že zrovna Vám je cizí nenávistný přístup všech těch, kteří druhé, sebe, celý svět divže neproklínají, protože nejsou takoví, jak si představujete, že by měli být?? Že zrovna Vy byste NIKDY nezmanipulovali druhé, abyste získali to, co CHCETE? Že nejste jak to malé vzteklé dítě, které se dožaduje toho, co nemá, a běda, když to nedostane? Myslíte si, že zrovna Vy byste se NIKDY nebáli postavit za Vaše nejvzácnější hodnoty? Ať je to svoboda nebo ohleduplnost?

Co máte v mysli a srdci? Právě teď? Zítra ráno? V poledne? Večer? Je tam mír, nebo válka s tím či oním?? Je tam ochota přijmout, nebo odstrčit? Je tam otevřenost, nebo sobectví? Je tam odvaha vidět pravdu, nebo zaslepenost? Je tam svoboda, nebo závislost na tom, či onom? Je tam hrdost a odvaha, nebo zbabělost? Štědrost, nebo lakota?

Máme tak velkou tendenci vidět třísku v oku druhého, že nevidíme, jak nadutě chodíme po světě a myslíme si, že to my jsme ti spravedliví a že to ti druzí za všechno mohou… a že to oni se musí  změnit, protože to oni jsou ti zlí, plní nenávisti a touhy mít všechno, co si zamanou. Podle sebe. Nejlépe teď hned. No, kdy jindy přece???? Přece na ten svůj ráj nebudu čekat ani okamžik. Já bych to přece měl, kdyby oni… kdyby oni nemysleli jen na sebe. Sobecky. Bez ohledů na mou maličkost. Já chci, já nechci. Tohle musím mít a tohle ani náhodou. Pryč s tím.

  • Vidíme kolem sebe hrubce, ale nevidíme, že i my šlapeme druhým po srdcích a bereme jim to, co si MYSLÍ, že potřebují.
  • Vidíme kolem sebe vulgaritu, ale nevidíme, že i my sprostě shazujeme sebe i druhé.
  • Vidíme kolem sebe narkomany a bezdomovce, ale nevidíme, že to my už jsme se dávno stali otroky svých závislostí (které nazýváme pokrytecky „potřeby“) a ztratili svůj domov.

Zkuste si někdy uvědomit…

  • Proč si myslíte to, co si myslíte?
  • Proč chcete to, co chcete?
  • Proč říkáte to, co říkáte?
  • Proč děláte to, co děláte?
  • A co volíte ve svých myšlenkách, ve svém chtění, ve svých slovech a ve svých činech???

Co je za tím vším? Vnímáte strach, nebo odvahu? Trpělivost, nebo vztek? Vlastní svobodu, nebo závislost na věcech, nebo lidech? Uspokojení, nebo nenasytnou touhu po něčem lepším?

A líbí se Vám to, co vidíte???

A co s tím????

 

 

 

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Ctnosti a neřesti, Uncategorized se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Co je lepší – láskyplnost, nebo hrubé odmítnutí? Pro co se rozhodnete???

  1. jolana88 napsal:

    kolik lidí znáte, kteří jsou schopni vyjmenovat všechny svoje špatné vlastnosti (přijmout sami sebe) a přesto se sebou dokáží žít?

    • avespasseri napsal:

      Ani sama sebe :-))))) To je přesně to, co jsem psala minule (https://zitjak.wordpress.com/2014/11/04/prestat-poklonkovat-tomu-co-nas-nici/)… člověk musí mít hodně silné ego (silný pocit vlastní hodnoty, na kterou si nenechá sáhnout), aby byl ochotný mu přestat poklonkovat… jinak se zhroutí… už tuším, proč duchovní cesta vždycky bývala esoterická a předávaná z učitele na žáka. Už i na univerzitě se učí o psychospirituálních krizích. Je to drsná hra, kterou dnes hraje spousta lidí a může to s nima slušně zamávat….

      • jolana88 napsal:

        :) no vidíte – a teď si zkuste odpovědět na Vaše otázky … Za mě – Proč si myslím, co si myslím?…. Protože to jsem já – vím kdo jsem, co jsem – odkud a kam jdu. Říkám co chci, dělám co chci – protože jsem to Já a mám svůj cíl ….

        • avespasseri napsal:

          Já si na ně odpověděla… a má odpověď byla stejná. Jen ten kontext je jiný… ten cíl se mi moc nepozdával i to Já se mi moc nepozdávalo. Jde jen o to vidět to a zároveň se neodsuzovat, přijmout to tak, jak to právě je…. a to není vůbec snadné. Z mého úhlu pohledu ale nemám šanci zamířit jinam, dokud nevidím, kam mířím… netrápit se tím, ale prostě to změnit. Pokud o to stojím. A vím jak.

  2. Pingback: Pohárem hořkosti k sladké smrti…. | Žít je umění

  3. Pingback: Když alespoň na chvíli zmizí ten chudák… | Žít je umění

  4. Pingback: Když alespoň na chvíli zmizí ten chudák… | Žít je umění

  5. Pingback: Můj rok 1989 – 1. část | Žít je umění

  6. Liška napsal:

    Já to nechápu. Nechápu otázku „Co máte v mysli a srdci – to, anebo tamto?“
    Já tam mám samozřejmě všechno, proč bych neměla v nabídce vraždy a manipulace; akorát si předvybírám už svým nastavením, která cesta je v souladu s mým přesvědčením – použitelná, a na ní se pak v konkrétních věcech rozhoduju vědomě, jak to co nejvědoměji jde – jak v čem… a někdy schválně nechám volit svoje impulsy a nic necenzuruju a jen koukám, co ze mě leze :)

    A pod koncem posledního komentáře si neumím představit nic konkrétního:
    „netrápit se tím, ale prostě to změnit. Pokud o to stojím. A vím jak.“
    Protože když chci něco na sobě změnit, prožívám to tak, že nikdy nevím, JAK to udělat. Podle mojí zkušenosti to nejde vědět a přijde to jinudy, odjinud. Například postupným získáváním jistoty nebo přijetí druhými apod. Pak se člověk uklidní, uklidní, přijme sebe i sám a pak si dovolí být sám sebou a nemít žádnou masku. A pak se ta kýžená změna prostě sama stane.
    Protože změna je jen to, že se stanu sám sebou a nevyhýbám se sám sobě, svým částem. Změna je být v klidu sebou, změnit se neznamená být někým jiným. Nejde být někým jiným.

    • avespasseri napsal:

      Oním „co máte na mysli a na srdci“ je myšleno právě to, co tam člověk má v okamžiku rozhodnutí, právě v dané konkrétní situaci. Jinak arzenál je v podstatě velmi široký. Problém může nastat ve chvíli, kdy nejednáme úplně vědomě (což, až na pár jedinců) asi děláme velmi často. Ono se i může stát, že si myslíme, jak jednáme nesobecky, ale když zapátráme hlouběji, můžeme snadno zjistit, že ty motivy nebyly tak nesobecké….

      A u toho komentáře:: když zjistím, kam vlastně mířím (že je to tedy ne zrovna nesobecké), to jediné, co musím udělat, je netrápit se tím… přijmout to… vybrat si tu druhou cestu. Ale o to člověk musí velmi stát. Jak říkáte, to často nedokážeme, aniž by to nějak „nepřišlo“ samo. Ve skutečnosti je to asi mix mezi tím, co jsem napsala a tím, co jste napsala Vy :-)) I když člověk ví, JAK, mnohdy toho není schopen, dokud to popostrčení nepřijde odjinud. Možná je to tak, že vnější změnu jen člověk tím JAK dokáže podržet. Nespadnout zas zpět do toho, co bylo. Protože změna je rozhodnutí člověka, jak bude na to vnější reagovat… myslím :-)

  7. Pingback: Proč nechceme být šťastní??? (1. část) | Žít je umění

  8. Pingback: Návraty – Můj rok 1989 – 1. část | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s