Zkuste sjet poprvé prudkou sjezdovku, když si nevěříte, aneb o lyžování ve Vrbně pod Pradědem

Víkend jsme strávili na lyžích.

Tedy spíš sobotu jsme strávili na lyžích.

Já a dcera. Takže Y.

Manžel sloužil jako styčný důstojník, taxík a kuchař – jinak by se asi unudil k smrti :-)

Ale můj nápad to nebyl, že dcera by se v 8 letech měla naučit konečně lyžovat. Stejně jako loni a předloni bych klidně své lyžařské nadšení oželela. Beztak je to drahý sport (na naše tehdejší příjmy poté, co firma, ve které jsem pracovala, zkrachla…) a za ty prachy ty naše české sjezdovky fakt nestojí….

Před dvěma lety jsme zakotvili v Karlově Studánce (psala jsem o ní a o té romantice jako hrom tady), odkud je za prvé blízko na Praděd, kde je spousta sněhu, i když jinde po něm mimo sjezdovku není ani památky (ale taky tam bývá dost slušný mráz), několik sjezdovek, výhledy téměř jak v Alpách a skoro ani živáčka.

Za druhé penzion ve Studánce je téměř vedle sjezdovky. Tak téměř, že před penzionem nazujete lyže, uděláte pár „šťouchů“ a pak si sjedete po sjezdovce k dolní stanici vleku :-) Bomba. Skoro jak ono pověstné lyžování ve Francii, kde jsme do apartmánu lezli francouzským oknem a lyže jsme nechávali během oběda před ním :-))

A ty lázně… mňam :-)) A ty kupy sněhu tenkrát, když jsme šly s dcerou osvětlenou cestou mezi cca metrem sněhu po stranách do lázní… romantika jak blázen…

Letos jsme tam chtěli zas. Ale ouha, v únoru, v době jarních prázdnin, už jsme neměli šanci. Ale majitelé penzionu v Karlově Studánce mají i penzion ve Vrbně pod Pradědem. Manžel se na to nejdřív tvářil všelijak… jako do města????…

… ale nakonec už příště nikam jinam nepojedeme!!

Lyžování – naprostá bomba. Za 350 Kč na celý den jsem si svištěla po celkem (na české poměry, a pravda, Krkonoše to nebyly) dlouhé sjezdovce. Dva na sebe navazující vleky až úplně na vrcholek. Z toho, co jsem mohla sjíždět za pár uplynulých let, bylo tohle naprosto nejlepší. Nic extra prudkého, ne že bych to nesjela, ale já se radši pěkně dlouho vozím :-) A nebolej z toho tolik nohy :-)))  A hlavně: ŽÁDNÉ FRONTY!! A ještě nám hráli… dcera pak říkala, že lyžuje do rytmu :-) Já si, pravda, taky někdy „zatancovala“ :-)

Měly jsme s dcerou krásné slunečné počasí, kterého jsme se tak namlsaly, že do té chumelenice druhý den se nám moc nechtělo. Nemluvě o tom, že i navzdory celkem teplému počasí, bylo dcerce vždy ke konci už hodně zima.

Lázně – do Karlovy Studánky je to 10 minut autem. Manžel nás tam vždycky hodil a za 2 hoďky pro nás zase dojel. Mezi tím jsme si užívaly teplého bazénu s perličkami na střídačku s párou a saunou. Nejvíc si malá užívala „ochlazovací místnost“, kde na sebe odvážně vylévala kýbl studené vody :-) A ze všeho nejvíc si asi užívala pobazénovou relaxaci (abychom přeci nešly ven hned s napůl mokrými vlasy) v lázeňské kavárničce. Čajíček, zákuseček, klasička :-))))

Nákupy – ocenil hlavně můj muž… vzhledem k naší chabé přípravě jsme měli ve městě Albert a Penny a cokoliv bylo potřeba jsme tam mohli koupit.. a doma si pak vyvářet. Ve Studánce takové možnosti nejsou.

Ubytování – penzionek byl na kraji města… nedaleko od zasněženého pole. Obývačka s kuchyňským koutem dole a v patře ložnice a koupelna. Miluju, když máme takhle oddělené místnosti, protože zatímco dítě už nahoře chrupčí, tak my se můžeme v klidu dívat na televizi. Nebo se dítě dole může dívat na Déčko a manžel nahoře na internet (wifi měli, hurá!). Nebo oba dole na pohádky a já jsem mohla nahoře v klidu cvičit svého Orla… to abych měla dost energie na několikahodinové lyžování a závěrečné poflakování v lázních :-) A hlavně abych se případně nerozčilovala, kdyby to mrňousce nešlo. Ale ani to nebylo nutné…

Manžel je naštěstí nadšený kuchař, zato vodu nesnáší a lyže akorát běžky. Což máme naplánované s malou velmi brzy taky. Protože byla velmi šikovná.

Minulý týden se za 50 minut ve školce v Hodoníně u Kunštátu naučila brzdit i zatáčet (nestála ale na lyžích poprvé, kdysi se mnou jezdila na hůlce jak drak, ale sama nechtěla a bála se) a v sobotu pak se mnou vyjela na vleku (i předtím už jsme spolu jely, takže jsem věděla, že když to šlo před 2 lety, půjde to i teď) nahoru a hned nahoře je to na začátečnici docela prudké.

Ale zvládla to s přehledem. Ta tedy se sebedůvěrou problém neměla :-) A to něco takového sama nikdy nejela. Jezdila opatrně (padala jen pří výstupu z kotvy a jednou jsme s sebou plácly rovnou na vleku, naštěstí až téměř nahoře, protože to bylo uprostřed lesa a tam bychom se na sjezdovku nedostaly) a moc jí to bavilo. Jediný lyžařský opravdový pád jsem zaznamenala jen jednou při úplně poslední jízdě (po 3,5 hodinách lyžování, s přestávkou na oběd). Borkyně :-))

Řekla bych, že jsme udělali velmi dobře, že jsme ji do lyžování netlačili dřív… byla to rychlovka. V době, kdy už je dost velká na to, aby chápala, co má dělat, a stále dost malá na to, aby se moc bála. Ta tedy v Absurdistánu ještě do značné míry nežije (tedy v tom vnitřním, o tom vnějším nemluvím… znáte můj projekt Absurdistán, mimochodem?)… jak já jí někdy závidím :-) Ale že mně ten výlet do Vrbna zrovna vyšel kolem absurdistního tématu S důvěrou jít…. hmmm :-)

Pamatuju si, jak jsem kdysi já sama popsala svůj strach jako tu chvíli, kdy hledíte na vrcholku prudké sjezdovky dolů a přijde Vám, že to nemůžete nikdy dát. Trochu se jí třásly nohy, ale věřila si a ten první krůček udělala… jak jsem o tom kdysi psala ve Strašidelné bráně (bubu) :-) Strach je totiž prevít a většinou je to spíš jen strašák, kterého nám do hlavy nasadilo to naše malé vystrašené dítě=ego. A přitom stačí ho jen pohladit, říct mu, že se mu nemůže nic stát, a vyjet na tu super jízdu!!!

Takže pokud byste někdy uvažovali o tom, kam jet na lyže, Vrbno určitě doporučuju!