Jak si doskákat aspoň kousíček blíž ke štěstí (a nejen v roce 2015)

(photo credit: Wagner Machado Carlos Lemes)

(photo credit: Wagner Machado Carlos Lemes)

Když něco chceme… cokoliv… ať už něco změnit, nebo něco dokázat, něco nového se naučit (nebo se třeba něčeho, co se už přežilo zbavit), můžeme si to prostě přát… a čekat, až nám to spadne do klína. Jak to asi dopadne??

Můžeme také trpělivě čekat… nebo si po několika zklamáních říct, že ideály jsou k ničemu (ne, že jsou jen na zblbnutí dětí, ale že my dospělí přece VÍME), že my na to nejsme… a že vůbec… ať s tím jdou všichni k šípku…:-)

Ať už budeme trpěliví, nebo ne, bude nám to oboje asi tak stejně k….

Protože když něco chceme… opravdu z hloubi duše chceme… ještě předtím, než se dostaneme téměř na konec té cesty, kde i tu nejhlubší touhu musíme zahodit, jinak se ničeho nedobereme, máme před sebou několik úkolů (a tak minimálně 50 podúkolů):

Krůček za krůčkem (nebo spíš skok za skokem… znáte ten skok důvěry z Indiana Jonese … z toho dílu, ve kterém pátral po Svatém Grálu?) se musíme zbavit všeho, co nás na té cestě brzdí. Co nás zbavuje odvahy, co nás poutá závislostmi k něčemu, co nám neslouží, co nám našeptává, že na to nejsme dost silní, ani dost dobří, co nám brání ve výhledu na to, po čem opravdu toužíme, a co nám bere energii po té cestě jít.

Je to jako v pohádce (a Váš život najednou nabere pohádkových kvalit). Nebo jako v tom Parsifalově artušovském příběhu (také pátral po Svatém Grálu :-)). Můžete si stěžovat, že život už není jen práce, zábava a TV. Ale otázka zní, jestli to tak fakt chcete…. až do smrti???

Tváří v tvář každému z těch skoků možná – stejně jako já – začnete pochybovat, na jakou cestu jste se to dali. Jestli v tom Absurdistánu není vlastně dobře? Protože najednou nic není tak, jak jste zvyklí. Protože i Vy stokrát prohrajete, stokrát budete pokořeni, než konečně projdete do dalšího levelu. Tolik lidí ty hry hraje virtuálně… kolik si jich troufne ji hrát skutečně????

Ale pokud něco opravdu chcete, uznejte, že Vám nezbývá nic jiného, než:

  1.  Důvěřovat té síle, která vše řídí, že Vám to umožní (neříkejte, že štěstí lze dosáhnout bez spolupráce té kapky Štěstí). A důvěřovat sami sobě, že to ustojíte. Mít odvahu jít kamkoliv, kam bude potřeba. Neztrácet čas postáváním před otevřenými dveřmi, ani bušením na ty zamčené. Moudrost vnímat svět a svá přání hlouběji a stát si za svým.
  2. Být svobodní (neříkejte, že na vodítku svých závislostí se můžete vydat za tím, po čem OPRAVDU toužíte). Což ovšem také znamená, že nakonec se musíte vzdát veškerých svých vlastních přání, očekávání a vzdorných představ o tom, JAK a KDY to má být. Nehonit se za podobnými marnostmi, které nejsou VAŠÍ touhou, ale strachem Ega. Věřit v dosažitelnost svého ideálu (že to prostě není naivní nabubřelá blbost). Neztrácet naději, ani když Vám bude nejhůř. Cítit silnou vnitřní motivaci – motor, který Vás žene navzdory všemu. A trpělivost, nebetyčnou trpělivost.
  3. Cítit v sobě dost lásky, abyste to všechno pro sebe (i pro druhé) vůbec chtěli podstoupit. Protože láska je ta nejsilnější motivace. Přestat soudit sebe, druhé, i celý svět. Odpustit. Radovat se ze života, milovat život, cítit vášeň, se kterou byste hory dokázali přenášet, abyste do něj vnesli pro všechny na světě štěstí. Přestat si od druhých udržovat odstup a začít víc dávat, než brát.
  4. Vědět, kterým směrem se vydat. Navázat spojení s tím jediným zdrojem, který Vám dokáže ukázat cestu nezatíženou ani strachem, ani sobectvím – tu jedinou cestu, která vede k Vašemu cíli, dá Vašemu životu smysl v jednotě s celým světem. To spojení nevymyslíte hlavou, která nás zvládá jen zamotávat do dalších a dalších iluzí pravdy. To najdete v bdělém vědomí přítomnosti – v onom centru labyrintu, ve kterém není nutné bloudit pořád dokola. Ve vědomí, které nehodnotí, nerozděluje nic na dobré a špatné, a proto není nikdy v konfliktu. A v té harmonii a v tom vnitřním míru a rozhodnosti jste pak i Vy.
  5. A mít pořád dost energie jít. Naučit se ji vnímat a pečovat o ni. Zbavit se všeho, co Vám ji bere. Naučit se přijímat věci tak, jak jsou. Neztrácet čas marným stěžováním si, ale měnit to, co měnit lze. Chovat se vůči ní zodpovědně, učit se ze svých chyb a zbytečně je neopakovat. A hlavně – nenechat se svést druhými lidmi někam, kam jít nechcete.

Těchto 5 úkolů je základními stavebními dlaždicemi projektu Absurdistán (na té cestě z něj pryč) – a každý z nich má ještě 10 podúkolů. 50 témat=50 týdnů. Celý rok má člověk co dělat. A ještě má i čas na zasloužený odpočinek :-)) Loni jsem si ho vyzkoušela poprvé (50 cest z Absurdistánu) a Bylo to prostě úžasné!

Všechny informace k tomu, jak si doskákat ke štěstí i v roce 2015 (VČETNĚ pětistránkové PDF verze všech 50 témat Absurdistánu! – ach ano, s obrázky, odkazy na úvodní články i závěrečná shrnutí – jo, vyhrála jsem si s tím :-)) jsou k nalezení v článku: 50 skoků ke štěstí. Tentokrát to právě díky té PDF verzi můžete udělat nezávisle na mě, svojí vlastní cestou.

Jediné, oč Vás na oplátku žádám (pěkně prosím :-)), je zpětná vazba v komentářích pod jednotlivými úvodními, nebo závěrečnými články. Ať všichni zúčastnění vidí, jak Vy sami vnímáte daná témata, nebo co to s Vámi během týdne provedlo :-) Bude určitě zajímavé vnímat, jak to vede každého jinak a jinam, a já se ráda nechám inspirovat…

Já začínám 12.1. 2015. Co Vy????

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Absurdistán 2015 se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

69 reakcí na Jak si doskákat aspoň kousíček blíž ke štěstí (a nejen v roce 2015)

  1. Sedmi napsal:

    snad budu stihat alespon cist :D posledni dobou je to dost bida… btw odkaz na clanek nefunguje?

    • avespasseri napsal:

      Díky… už jsem to opravila :-))

      • annapos napsal:

        Přeji tobě i sedmikrásce, požehnané velikonoce Anna

        Nesl ho oslík na svém hřbetě
        to jaro v srdcích na celém světě
        ve vajíčku zeleném, žlutém a rudém
        poznovu všichni zrozeni budem.

        Zrozeni budem, jen v našich dětech
        ať v nás ta radost poznovu kvete
        vzkříšený život, je naše štěstí
        děti jsou zelenou ratolesti.

  2. Pingback: Protože TADY skončit nechci… a do F mám doufám ještě daleko… | Žít je umění

  3. Pingback: Už je to tady! (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  4. Pingback: 3. Baba jedna… (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  5. Pingback: 2. Potřást si rukou se strašákem… (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  6. Pingback: 4. Proč je někdy ze všeho nejtěžší mít se trochu rád??? (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  7. Pingback: Leden – místo legrace strach. A spousta adrenalinu :-) | Žít je umění

  8. Pingback: 5. S důvěrou jít (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  9. Pingback: Zkuste sjet poprvé prudkou sjezdovku, když si nevěříte, aneb o lyžování ve Vrbně pod Pradědem | Žít je umění

  10. Pingback: 6. Tak tu máme jaro! Aneb svět se probouzí, co my?? | Žít je umění

  11. pavel napsal:

    K tomu není skoro co dodat, jen snad to, že ta naše lenost obvykle zmaří všechna naše předsevzetí.

  12. Pingback: 7. A prej že jsou to jen pohádky… (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  13. Pingback: 8. Vzdoru zdar (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  14. Pingback: 9. Vše je tak, jak má být (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  15. Myšák napsal:

    Nejlepší cesta, ke štěstí je začít něco dělat a nespoléhat se pouze na vyšší zdroj síly. Na to, že mi to nějakým prostředkem spadne do klína ;-)

    • avespasseri napsal:

      Já bych to viděla tak, že je potřeba začít něco dělat s důvěrou v ten vyšší zdroj síly. To je asi nejlepší kombinace, která dává nejvíc síly něco dělat, i kdyby trakaře padaly :-) Určitý vnitřní klid, sebejistotu, ale i moudrost poznat, za čím má smysl se hnát. Ten vyšší zdroj síly můžeme být i my sami… jen záleží na tom, co považujeme za to MY :-)

  16. Pingback: 10. O feťákovi v nás (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  17. Pingback: 11. Končíme! | Žít je umění

  18. Pingback: 12. Na cestě do blázince? (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  19. Pingback: 13. A próóóóč????? (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  20. Pingback: 14. Na co čekáš?? (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  21. Pingback: 15. Trrrrrpě(t)livost? (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  22. Aneta napsal:

    Jsem hrozně ráda, že jsem na tebe narazila na svém blogu a až posbírám dalších pár minut času, celý ten Absurdistán podrobně prostuduju. :) Zatím díky!

    • avespasseri napsal:

      Díky, to jsem moc ráda, že Ti to přijde užitečné :-) Obávám se ale, že pár minut času na to stačit nebude… ono je to dohromady nějakých 100 článků jen za min. rok a to nepočítám ty letošní a různé shrnující za měsíc a za rok :-))))))) Sama si často přeju se k tomu vracet výrazně víc, protože tam často nacházím inspiraci – a je zvláštní vnímat, že ta inspirace vychází ze mě samotné, z něčeho, co jsem kdysi napsala, ale zas nějak pozapomněla :))))

  23. Pingback: 16. Kde všude je ego?? | Žít je umění

  24. Pingback: 17. Bubliny a přízraky (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  25. Pingback: 18. Rozumný návrat?? (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  26. Pingback: 19. Něco o masochistech (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  27. Wayll napsal:

    Hodně, hodně hezky napsáno :) Hned jdu omrknout, co přesně těch 50 cest z Absurdistánu vlastně je :)

  28. Pingback: 20. Návrat ke kámoši život… (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  29. Pingback: 21. Návrat k Já, já, já, jenom já… (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  30. Pingback: 22. Návrat k „Milovat peklo“ (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  31. Pingback: 24. Návraty k Láska je všude, jen v našich srdcích tak zřídka… (Absurdistán 2014) | Žít je umění

  32. Pingback: 25. Zas ta rozmazlená princezna (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  33. Pingback: 26. Návrat k bezedné jámě… (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  34. Intuice napsal:

    Když si něco hodně přeji, plní se mi to. Věřím ve vyšší moc. Přeji Ti krásné prázdniny! :-)

    • avespasseri napsal:

      I mě :-) Jen je potřeba dávat si velký pozor na to, co si člověk přeje… někdy může zjistit, že by bývalo lepší o to zrovna nestát :-)) Ale i z toho se člověk může poučit :-))
      I tobě krásné prázdniny! :-)

      • Intuice napsal:

        Samozřejmě si nemohu přát cokoliv. S přáními šetřím, ale opravdu se plní. Když se mi něco stane nepříjemného, uvědomím si, že je to tím, že jsem si zapomněla přát. Ale vím, že i nezdary jsou k životu hodně důležité, vlastně jsou důležitější než ty zdary. Tak ne, vše by mělo být v rovnováze. Já jen, že lidi by byli nejraději bez nehod. A já vím, že jsou taky nutné. A samozřejmě přání se nesmí zneužívat. A ne přát v nedobrou věc, ale to už jde mimo mne. Vím, že mám určité poslání na tomto světě a toho se držím.

        • avespasseri napsal:

          To je hezké… mít pocit, že člověk má v životě nějaké poslání, které dává jeho životu smysl, to je krásná věc.
          S těmii přáními jsem to myslela spíš tak, že někdy si člověk něco přeje, je to na první pohled dobré přání, ale když se mu to přání vyplní, zjistí, že to není přesně to, co si vlastně přál… :-) Že vlastně nedohlédl všechna plus a mínus daného přání, že nevnímal, že někdy je lepší si nepřát nic a dostat to nejlepší, co by ho ani nenapadlo si přát. Takhle jsi to nikdy nezažila?
          Ale jinak je samozřejmě lepší si přát ty pozitivní věci a vnímat, že život má tu moc převádět je v život. A pak si, podle mě, dá větší pozor, nač myslí a co by chtěl… :-)

  35. Pingback: 27. Co s koncem léta?? (Absurdistán 2015) | Žít je umění

  36. Pingback: Proč nechceme být šťastní?? (2. část) | Žít je umění

  37. Pingback: Jak reklamovat zájezd?? | Žít je umění

  38. Van Vendy napsal:

    Něco dělám úplně špatně a zřejmě mi není souzeno, dělat práci, jakou jsem si vybrala. Počítám, že je to ve mně, jinak to není možné. Ale nevím, jakým způsobem to změnit. Vím, že něco změnit musím, ale problém je, že vůbec nevím, jak. To je docela v prdeli zjištění, s prominutím za ten výraz.
    A opravdu věřím, že ke všemu, co člověk dělá, potřebuje i dávku štěstí. Nestačí totiž jenom dobře dělat svou práci, to je jen polovina. Aby ji člověk ocenil, chce to i kapku štěstí. To samé při hledání jakékoliv práce, a vlastně při čemkoliv, co člověk udělá, protože mít smůlu, znamená, že vykročím ze dveří a spadne mi na hlavu uvolněná křidlice.
    Takže, kousek toho štěstí je velmi důležitý! a když je toho štěstí větší kousek, tím líp.

    • avespasseri napsal:

      Pamatuju se, jak jsem před rokem takhle seděla s jedním svým dobrým známým a říkala jsem mu, že něco změnit musím, ale nevím jak. Věděla jsem, že nemůžu dělat nic z toho, co jsem dělala předtím, ale nevěděla jsem, jak dál. A hlavně jsem na to neměla sílu a dostatek motivace tu sílu v sobě najít…
      Jo, měla jsem štěstí, že on mi pomohl. Kapka štěstí se vždycky hodí a je důležitá k tomu, aby člověku otevřela cestu tím směrem, po kterém touží. Někdy ale nemusíme dělat to, po čem toužíme, a být takoví, jak po tom toužíme, abychom byli šťastní :-)))

  39. pavel napsal:

    Pokud se umíme dívat na svůj život jako na zábavu, je opravdu zábavný a plný každodenních překvapení. :)

    • Van Vendy napsal:

      To by se mi líbilo. Ovšem v okamžicích povinných plateb, když nevím, kde brát, je to horší. To už není zábavné, to už je horor. I když, horor je taky forma zábavy…

      • avespasseri napsal:

        Jojo, horor je super zábava. Zpovzdálí. Z pohodlí gauče, kde můžeme čas od času zavřít oči, když je toho moc. V reálu zavírat oči můžeme taky, ale nakonec nás to doběhne… a přetáhne přes hlavu :-( Já to znám… ne z tak drastické verze, povinná platba jen tak tak odešla, ale v záloze mám pořád manžela, který by bez problému pomohl. Jen já to ve své hrdosti nechtěla (nemáme společný účet, ale bereme to tak, že peníze jsou v podstatě společné, když na to dojde…). Teď jde jen o to, zda se z toho něco můžeš naučit….

        • Van Vendy napsal:

          Mě to doběhlo a musela jsem s tím seknout, paradoxně se mi trochu ulevilo, protože ta finanční poplatková zátěž byla fakt příšerná (teda ona není příšerná, pokud vyděláváš dost, ale je příšerná pokud vyděláváš jen na poplatky). Teď pauzíruju a dávám se dohromady. Co bude dál, momentálně neřeším, to nechávám po novém roce. Zřejmě mi ta práce opravdu nebyla souzena, také je ale možné, že mi nebylo souzeno to místo, kde jsem byla.
          Teď už je to fuk, užívám si volna, trochu uklízím, peču cukroví a kupodivu letos jsem nespálila ani jeden plech, neskutečný úspěch! :-)

          • avespasseri napsal:

            Tak nevím, zda mám říct, že je mi to líto, nebo ať užíváš volna :-) Podnikání mi přijde zpočátku naprosto šílené… platíš a platíš a přitom vlastně nemáš z čeho. Myslím, že spousta lidí by se ráda postavila na své nohy, ale ta podpora ze strany státu tady není. A jo, zda se daří nebo ne, může velmi často záviset jen a jen na štěstí. Nebo na tom, zda má člověk dost velký kapitál, aby vrazil hodně do reklamy a dlouho vydržel čekat, než se mu to tisíckrát vrátí….
            Tak ještě není ničemu konec, pamatuju, jak jsem obcházela kdysi pohovory a furt nic. A pak se mi „nabídla“ práce, u které jsem zjistila, že „to je to ono“ :-) Výuka angličtiny. A to jsem byla přesvědčená, že to nechci dělat (párkrát jsem tak brigádničila…).

            • Van Vendy napsal:

              Někdy se opravdu zadaří. Mě ze socky vypekli, dnes mi došel výměr, myslela jsem, že se posadím. No, jestli po novým roce neseženu práci, půjdu asi fakt žebrat na nádraží. Našla bych si i něco na č., ale neumím v tom chodit. Ale vážně to nechám po novým roce, i když v lednu počítám že žádnou práci nenajdu, to bude mrtvá sezóna. Z pohovorů mám hrůzu, potřebuju prostě přijít, nechat si vysvětlit práci a pustit se do toho. Ale tyhle pohovorový šílenosti mě vytáčejí a deprimují.
              No nic, abych pořád nemlela o sobě. Díky moc za příspěvek k článku! Pěkné zamyšlení a v mnohém souhlasím. Vlastně skoro se vším. Nebo vůbec se vším. Ten směr má něco pozitivního, rodinné hodnoty. Ale zároveň je tak svázán nařízeními a tresty, že je nepřijatelný. Škoda že tam není možný vývoj, nějaká sebereflexe, změna. A bohužel to vidím jako ohrožení budoucnosti zde, i když konkrétně co se Česka chystá, tam se ještě pár let nebude dít nic moc.
              Jo a ten tvůj článek – to bylo nasdíleno na fejsu, takže komentáře se objevily na fejsu. Myslím že opravdu spíš nepochopen, ten tvůj článek, že jej nečetli pořádně a zaměřili se na pár vět.
              Aves, pěkné svátky, nenech se ničím otrávit a pokud za mě utrousíš nějaké to přání vesmíru, abych našla práci, která mi sedne, budu ráda.
              Hezké vánoce!

              • avespasseri napsal:

                No jo, výměry :-( Mně se osvědčilo napsat přímo té firmě (firmám), ve kterých jsem měla zájem pracovat. Ten pohovor pak fungoval tak trochu jinak, řekla bych. A hlavně byla větší šance tu práci dostat než skrze běžná výběrová řízení. Jinak podle mě je třeba brát v potaz, že pohovory nejsou jen o schopnostech, ale o tom, zda jim přijde, že „zapadnete“. Pokud jim to nepřijde, tak je lepší, že Vás nepřijmou :-))) Jen s tím finančním tlakem se to špatně snáší, já vím…. :-(
                No, co se islámu a evropských hodnot týká… no, změny a pokroky tam byly za ta století různá. Tu modernější, ovlivněné Západem (a pocitem muslimů, že za námi pokulhávají), tu tradičnější (ovlivněné podle i tady Západem a pocitem, že jsou vlastně díky své víře oproti nám výš). Nicméně podle mě je v islámu mnohem menší manévrovací prostor než byl v křesťanství. Což je možná i dobře, k úplnému bezbožnému sekularismu to tam asi nikdy nedojde. Vždycky jsem říkala, že Západ je moc individualistický a Východ moc kolektivistický – že se potřebuje jeden od druhého učit. No a už je to tady, sorry :-)))) Asi to nebudou lehké lekce :-( Černobílé uvažování (buď islám chce nebo ne) je příliš zakořeněné na obou stranách. To se to pak hodnotí a kamenuje :-)))) Kór když si člověk přečte pár vět. Možná měli zabloudit na můj blog a přečíst si pár dalších článků o islámu, co tu vyšlo. Možná by změnili názor :-)) To jsem netušila, že to šlo na FB. Tak možná, že jsem to nečetla… bych trávila čas neplodnou diskuzí asi :-)))
                Tak dobře… zkusím tonglen i na tebe :-) Mám ho prý dělat hlavně na sebe a na kohokoliv, kdo mi přijde pod ruku :-)))) Jak to funguje na dálku nevím, ale na toho, kdo to dělá, to má rozhodně pozitivní účinky :-)))

                • Van Vendy napsal:

                  Díky za odpověď. A s tím vesmírným přáním si nedělej nějak těžkou hlavu, jen když si náhodou vzpomeneš…
                  Co se práce týče, vlastně vůbec nevím, jak to funguje, mně připadá, že dnes se musí na všechno dělat výběrové řízení a že už snad ani nejde, napsat někam a říct, chci dělat tohle a tohle…
                  Asi jsem fakt moc stará, nerozumím téhle době a docela obtížně se tím prokopávám, někdy mi připadne, že co je absolutně jasný a přehledný pro jednoho, pro mě je to jak cesta temným a zarostlým lesem. Nojo, nějak to dopadne.

                • avespasseri napsal:

                  To asi závisí na tom, jakou práci děláš. Dneska se asi často výběrová řízení dělají… ale také vím, že práce ve firmách jdou často i přes známé (ve smyslu, že tě doporučí někdo z firmy, a pro firmu je to znamení, že ti mohou věřit). A někdy mohou být výběrová řízení prostě jen „naoko“ – vypíší ho, lidi se přihlásí, ale již dopředu je jaksi znám vítěz. Protože to výběrové řízení se vypsalo přesně na míru toho, koho chtěli zaměstnat :-) Proto často ani nemá cenu na taková „výběrová řízení“ reagovat :-) Ale nevím, již dlouho jsem se něčeho takového nezúčastnila…
                  Zkusit se dá ale všechno, uvidíš :-)
                  Měj se krásně

  40. avespasseri napsal:

    Přesně. Občas se mi ten fór podařilo prohlédnout i v okamžicích, kdy jsem měla dojem, že hůř už být nemůže :-) Člověku se pak uleví. Kéž by se mi to podařilo častěji :-)

  41. Milhaus napsal:

    Pro me je zcela klicovy poznatek, ze je dobre sobe odpustit. Od detstvi si neseme pocity, ze na nece nemame, neco jsme meli udelat lepe, neco jsme nemeli delat vubec. Zkratka, neseme si to dale v sobe a ublizujeme si tim. Teprve po precteni tohoto blogu se mi rozsvitilo, zjistil jsem, co klicoveho delam spatne. Prestal jsem ze dne na den prestat mirit zbrani proti sobe. Odpustil jsem si.
    A nejen proti sobe, ale i proti ostatnim. Odpustil jsem skupine kuraku, ktera je neohleduplna k ostatnim. Najednou se mi nesvira zaludek, nezvysuje se mi tep, jsem spokojenejsi. Jen udelam dva tri kroky do boku mimo kour a jede se dal. Nezmenim je. Ale zmenit mohu smer te zbrane. Ona v podstate neni namirena na ne, ale na me. To jen sobe jsem si ublizoval. A takovych prikladu by bylo…Jsem stastnejsi diky tomuto blogu, ktery je vskutku obdivuhodnym pocinem.

    • avespasseri napsal:

      To je úžasné :-) Někdy se můžeme sebevíc snažit sám sebe něco naučit a pak to najednou přijde ze dne na den samo. Probudíme se. Rozsvítí se nám. Proto se takovým okamžikům asi říká „probuzení“ nebo „osvícení“. A nemusí to být hned to s těmi nebeskými či nirvánskými fanfárami, jak si to představujeme :-))))

      Je zajímavé, že téma sebelásky se mým blogem neslo celý srpen (dnes večer vyjde srpnové shrnutí… kdykoliv ta shrnutí píši, vnímám mnohem líp to jednotící téma, které se celým měsícem nakonec v praxi neslo, v reakci na absurdistní témata) :-)))

      Odpuštění je zásadní… moc se mi líbí ta česká etymologie tohoto slova, která jasně říká, co vlastně máme udělat: pustit se. Pustit se těch představ, které o sobě (a o druhých) máme. Jak by to „mělo být“. To není vůbec jednoduché. A když se nám podaří odpustit sami sobě, automaticky se s tím „svezou“ i ti druzí :-))))

      Ať se daří! A díky :-))))

      • Milhaus napsal:

        Presne tak jak jste to shrnula, tak to opravdu je. Odpustim-li sobe, automaticky se s tim svezou ostatni. Ten princip je vlastne strasne jednoduchy a presto jednomu muze trvat desetileti, nez na to prijde. A jeste hure, musi si to precist na internetu :-)))
        Doufam, ze mi procitnuti vydrzi. Kazdopadne posledni dva dny se citim tak svobodny a vesely, jako uz dlouho ne. Prijde mi uzasne, ze na tomto blogu se dokazi tak zasadne menit zivoty lidi :-)))

        • avespasseri napsal:

          :-) Jestli víte, co Vám přesně pomohlo nejvíc, abyste to pochopil, vracejte se k tomu. Podporujte to uvědomění. Nedovolte, aby zapadlo za informacemi všedního dne. Alespoň tak to dělám já, když dojde k nějakému takovému „procitnutí“ a konečně mně něco trkne :-) Ale ať už to vyprchá, nebo ne, je to zkušenost a to je to hlavní. Vždycky si můžete vzpomenout: „jo, takhle jsem to cítil, tak to je.“ A ono se to dříve nebo později zase nějak připomene :-))) A zasáhne to ještě hlouběji :-) To je alespoň má zkušenost. Každý si ten život ale žije po svém :-))))
          A co se tohoto blogu týká… pokud i jednomu člověku pomůže, má smysl :-))) A protože již jednomu člověku pomáhá – a to jsem já – tak Vy jste pro mě takový bonus navíc :-))))))) Díky :-)

  42. Van Vendy napsal:

    Off theme, můžu tě poprosit o tvůj názor? Trochu mě zajímá, co si kdo myslí o tzv.evropských hodnotách, což je téma, které teď docela letí. Co si kdo pod tím představuje. Pokud by se ti chtělo napsat pár slov nebo vět, můžeš ke mně na blog, pod poslední článek. Komentáře jsou zatím moderovány, tedy neviditelné, zveřejním je asi v neděli – chci, aby každý napsal sám za sebe, neovlivněn komentářem druhého.
    Děkuji a přeji příjemné předsvátčí v pohodě a bez kvapíků :-)

  43. Pingback: Radostné okamžiky roku 2015 (1. část) | Žít je umění

  44. Pingback: Dotek něčeho naplněného sluncem (aneb nový projekt „Jahodový ráj“) | Žít je umění

  45. Pingback: Proč se chceš kvůli tomu trápit???? Jsi normální, Bože?? :-) | Žít je umění

  46. Pingback: Září ve víru, aneb o životních omylech… (1. díl) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s