(photo credit: Ben Dauphinee)
Začala Olympiáda a jak to tak sleduju, není o kritiku s ní spojenou nouze. Tu Rusko, tu Duka, tu ubytování, tu sport, co je jen o penězích atd. atd. atd.
Já sama se na Olympiádu nedívám. Ale i to je další má ztracená „touha“. Vždycky jsem byla sportovní nadšenec… aktivní sportovec, držitelka kupy medailí, i z jedné dětské mezinárodní Olympiády na mezinárodním táboře :-) Jako studentka VŠ jsem sjížděla v TV zimní, letní Olympiády, dívala jsem se na sporty, o kterých jsem vůbec nic nevěděla (a byl to krásný způsob, jak se s nimi seznámit).
Milovala jsem ty skutečné příběhy skutečných lidí. Nedalo se to vůbec srovnat s dramaty v televizních filmech a seriálech. Tady skuteční lidé prožívali skutečné zápasy, skutečná vítězství, skutečnou radost, případně skutečné sportovní tragédie a prohry.
A přece jsem letos neviděla ani úvodní ceremoniál.
A teď babo raď – jak mluvit o tom všem, co se mi na Olympiádě nelíbí, o tom všem, v čem mě zklamává, o té lítosti, kterou vůči vítězům i poraženým cítím, o té honbě za pozlátkem a výkony a penězi, které vnímám jako symbol toho, kam se ta naše společnost dostala….
Jak o tom všem mluvit a nekritizovat? Je to vůbec možné?
Co Vy? Díváte se na Olympiádu, zajímá Vás? Vnímáte spíš to pozitivní, nebo to negativní? Stromy, nebo les? :-)
Žít je umění 
nějak se to za poslední dobu zvrtlo… takže nekoukám… připadá mi to jako stejná fraška, jako byly dřív spartakiády nebo ještě dřív chléb a hry… (když už jsem u toho Říma, těch podobností by se dalo najít víc…)
Já vím… jak se srovnávají „symptomy“ úpadku Říma a naší civilizace…
Jednotlivec si jak olympiádu, tak tu spartakiádu (mohu říct, jedné jsem se v Praze účastnila jako „cvičenka“ – Poupata :-)) užije… ale to je koneckonců ten účel, že? Nalákat lidi na něco, co je emočně vytrhne ze šedi dnů a dovolí jim zapomenout…
Nepřipisovala bych to ale pouze nějakým konspiracím apod., my tohle, každý jednotlivec, beztak děláme dnes a denně – vrháme se po nesmyslných náhražkách, které na první pohled vypadají lákavě a pomáhají nám získat např. lepší náladu, ale pod povrchem se už nic hezkého neskrývá…
Žádáme si to… tak to dostáváme…
no jasně… možná je to spíš tím, že já mám úniky jiné… a taky tím, že moc nemusím davové akce, jakékoliv…
Jj, každý máme něco :-) Já paradoxně davovky taky nemusím, ale zrovna Olympiáda u TV byla taková hodně individuální :-))))) Ne, chápu, jak to myslíš :_)))
nedívám, neláká. Nepochopila jsem „máme“ medaile – národní hrdost, jistě, hezká – ale oni dřeli. Na druhou stranu – oslavovat 15místo jako bezva úspěch? Památný výrok k ruské krasodvojici:“škoda, že nemáte barevné televizory – On v černém, Ona v bílém“, mi pro zblázněný čas dostačuje. PS: v Rusku a na Ukrajině jsem byla – takže si o zpravodajství a článcích myslím své.
Kdybych měla čas, dívala bych se aspoň na krasobruslení.
Krasobruslení… to mám z toho všeho nejraději. A ještě biatlon… na ten jsem se dívávala ještě než z toho pro nás koukala nějaká medaile :-) Ale těch zimních sportů by se našlo víc….
Pingback: Kritizovat, či nekritizovat, toť otázka… | Žít je umění