Muhammad neunesl setkání s Bohem…

Alespoň tak se mi to zdá.

A já se mu ani nedivím.

Rudolf Otto hovoří o tzv. fascinans tremens, tj. o čemsi, co člověka zároveň fascinuje a zároveň děsí.

Říká se, že po prvním setkání s archandělem Gabrielem („Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal„, súra 96) netušil, co se s ním děje. Myslel si, že se zbláznil. Teprve jeho žena Chadídža a její bratranec Waraq ibn Naufal ho uklidnili. Nezbláznil se, setkal se s Boží silou…

Když se Vás zmocní ohromná úzkost ze sil, nad kterými nemáme vůbec žádnou kontrolu… které nám dávají život, ale mohou nám ho také kdykoliv vzít (víte snad, kdy zemřete??), ale zároveň Vás něco to toho „dračího chřtánu“ neustále fascinovaně žene, protože ta síla je ohromná a ten klid uprostřed toho oka hurikánu nebeský… když nad sebou ztrácíte kontrolu, protože právě téhle síle veškerou svou kontrolu máte odevzdat (co jiného je islám v překladu než „odevzdání se do vůle Boží„?) a Vás to nebetyčně děsí… protože uprostřed toho víru musíte zapomenout na všechny své strachy a všechny své touhy. Všechno nechat tam někde…

Co z Vás… z toho, jak sami sebe znáte… zbude????

Bývaly doby, kdy jsem islám vnímala prizmatem těch přátelských lidí a prizmatem onoho „odevzdání se“ a důvěry. Před těmi 20 lety to bylo přesně to, co jsem hledala. Ale skutečnost, že jsem to našla mezi muslimy, mě nepřiměla přijmout také islám se vším, co obnáší (slyšela jsem o jedné takové ženě, která s lidmi přijala nadšeně i to ostatní…).

Nyní islám vnímám úplně jinýma očima. Očima toho, koho onen strach a fascinace také pohltila… očima toho, kdo cítil záchvat paniky tváří v tvář všemu tomu, co se po mně najednou chtělo… a co mi přišlo nad mé síly…

Vím, jak velmi těžké je opravdu se vzdát sám sebe (strachů, představy, že vše musí být tak, jak JÁ to chci, že jen tak je to správně, hněvu, smutku atd. atd… aby člověk sám sebe v tom něčem větším nalezl…

Těch článků na toto téma tady na blogu najdete snad milion :-)

Když jsem kdysi listovala v Koránu, promlouval ke mně muž, který mě upozorňoval na to, že nad námi je moc silnější než my a že když ji nebudeme respektovat, budeme trpět (což je přece pravda, nebo ne??) („… a vdechl jí hříšnost i bohabojnost! Kdo ji očistí, ten jistě vydělá, a kdo ji zanedbá, ten jistě prodělá„, súra 91)
Když teď znovu zalistuji v Koránu, promlouvá na mě z něj už jen vyděšený muž plný zášti vůči těm, kteří se mu postavili… vyhrožuje a vyhrožuje. („Nakonec zády se obrátil a pyšně odcházel a pravil: „To není leč kouzlo osvojené a slova jen bytosti smrtelné!“ Sežehnu jej já však v ohni Saqaru!“, súra 74)… ano, slova Boží, ale z úst Muhammadových…

Uznávám… každý si jakýkoliv text interpretujeme podle sebe. Podle toho, co potřebujeme v daném okamžiku slyšet. Těch interpretátorů tohoto textu je spousta a ne všichni jej interpretují mírumilovně…

Nemám už sílu (a ani chuť) číst celý Korán znovu a pátrat po tom, kolik súr je tam hlavně o proviněních a trestech pekelných… případně o slastech rajských…

Zato jsem vedle Koránu našla na poličce jeden z taoistických textů, Sebrané spisy mistra Zhuanga. A víte, co jsem tam našla??

„Když kdysi císař Yao vládl světu, neplýtval odměnami, a přece jej podporovali, neuděloval tresty a jeho lid přesto žil v bázni. Vy odměňujete, vy trestáte, a lid přesto není dobrý, ctnost upadá, trestů neustále přibývá. Odtud se počíná rozvrat příštích věků! Jděte prosím svou cestou, pane! A nerušte mě v práci.“