Když vztah nepřináší radost, má smysl ho lepit?

Sedmi v článku „co se rozbilo“ přinesla velmi zajímavé téma – to, jak často se dnes vztahy rozpadají. Případně se ani pořádně nenavazují, protože ženy i muži stojí spíš o kariéru, než o rodinu a děti. Manželství se, podle Markéty Šichtářové, na který Sedmin článek odkazuje, prý prostě přežilo…

Ve mně ten článek vyvolal různé (protichůdné) pohledy.

Jedním z nich je fakt, že od té doby, co jsem se přestěhovala na Moravu, jsem již byla na několika svatbách. Lidé, se kterými se stýkám, většinou žijí v běžném manželství. Spousta z nich se brala v kostele. Když se se svými partnery rozcházejí, nikdy to není tak, že by se nesnažily/i roky ten vztah „slepit„. „Spravit„. I tam, kde by jim každý z fleku řekl: „Běžte od sebe, to trápení nemá smysl,“ ani jeden ten krok udělat nechce.

Věřím, že existuje nějaký trend. Statistiky to potvrzují. Otázka zní, zda je ten trend opravdu tak moderně všezahrnující (svět se řítí do…), nebo co je vlastně za ním… 

Jestli je opravdu tak negativní, jak se nám na první pohled zdá… 

(photo credit: PpYukShing)

(photo credit: PpYukShing)

Za prvé, vzpomeňme si na staré dobré časy, kdy lidé žili ve starém dobrém manželství. Přečtěme si některé z klasických románů, které kdy narazily na to, jak to „doopravdy“ v tom vychvalovaném manželství chodilo. Velmi často (a narazíme na to i dnes) spolu ti lidé žili ne proto, že by „něco spravili„, ale prostě proto, že nebylo zbytí. Žena byla v manželství (a ostatně i muž) jako ve vězení. Jako v té kleci na obrázku. Rozvod bylo společenské stigma. Rozvod bylo osobní selhání. Nechci ani vědět, co se za zdmi některých domácností dělo. O milenky a milence také nebyla nouze. Manželství jako instituce (neříkám, že manželství jako takové) se prostě neosvědčilo. Bylo to někdy jen pokrytectví bez skutečného vztahu. Když si jednou někdo něco takového uvědomí, jde prostě hledat jinde. Že xkrát zabloudí, protože nemá mapu a nemá nikoho, kdo by mu poradil, kudy jít, je pochopitelné. Rozhodně bych hledání nezatracovala a rozhodně bych se neoháněla tradicemi. Přinesla spoustě lidem a spoustě dětí jen utrpení…

Za druhé, pokud si už fakt nepamatujeme, jaké to bývalo, podívejme se na muslimy. Ti se neustále ohánějí tím, jak svou tradicí zachraňují vztahy a rodiny. A jací jsme my nemorální chudáci, kteří myslíme spíš na sebe než na rodinu. Ale víme, že skutečnost není tak blyštivá, jak na první pohled vypadá. Necítila jsem nikde nikdy větší pokrytectví než v muslimských zemích…

Za třetí, vztahy nejsou o tradicích (manželství), ale o lidech. Jsou lidé, kteří v klasickém křesťanském vztahu (nebo v klasickém muslimském vztahu) žijí svorně a v lásce, pochopení, vstřícnosti a vzájemném respektu. Tradice jim může poskytovat rámec, jak tyto vlastnosti, které jsou pro vztah zásadní, naplňovat a rozvíjet. Vnímání „spojil nás Bůh“ jim může poskytnout onu kotvu v bouři, kterou mnohdy stačí jen překonat, než se zase vše zklidní. Ale věřím, že někteří to jsou schopni zvládnout i bez této tradice. Chce to ale vnímat takové to „patříme k sobě„. Všichni ti, kteří manželství odmítají jako přežitek, a žijí jen na „psí knížku“ se podle mě řídí tímto přístupem. Vědomím, že žádný papír jim štěstí nepřinese, pokud se o ně nepostarají sami.

Za čtvrté, pak se prostě dostaneme k tomu, že stejně jako se kdysi manželství rozpadala (uvnitř, ne navenek), stejně tak se rozpadají i vztahy bez „papíru„. Jen je to navenek. Upřímné. Zjevné. Spočítatelné. Umění šťastných vztahů je prostě náročné. Nikdy již nedokážeme, jak velké množství manželství kdysi vlastně fungovalo jen z „musu“ (a rozhodně nic nespravovalo, ale naopak bylo zdrojem hluboké frustrace jednoho či obou partnerů) a zda je to číslo srovnatelné s číslem rozvádějících se manželství a rozcházejících se dlouhodobějších partnerských vztahů.

Za páté, ruku na srdce, kdo chce žít ve vztahu, které mu nepřináší radost?? Partner/ka Vás štve, nenacházíte společnou řeč a jen se trápíte? Je opravdu sobecké takový vztah opustit? Je sobecké neporodit do něho děti? Nebo je to naopak to nejmoudřejší, co člověk může udělat?? Když už se mu nepodařilo ten vztah vyléčit?

Za šesté, spíš než odsuzovat ty, kteří myslí jen na peníze a kariéru, by mě zajímalo, proč tito lidé (a je jich zjevně čím dál víc) před vztahy utíkají. Co od vztahu očekávají a čeho se bojí? Hodit to na jejich sobeckou chamtivost mi přijde v mnoha případech prostě nefér.

Na druhou stranu: 

Je tu spousta otázek. Co je to vlastně ta „radost„, kterou nám má vztah přinášet? Jak povrchní je ta naše představa? Kde je ta hranice (a každý má třeba ten práh „bolesti“ někde jinde), kdy převáží bolest z různých zklamání nad láskou a snahou vztah rozvíjet?

Někde v hloubi duše víme, že když se vztahu otevřeme, není už cesty zpátky. Křesťanství má v tomto směru pravdu – co Bůh svázal, člověk ať nerozvazuje. Zjevné je to v okamžiku, kdy se rozvádí partneři s malými dětmi. I když se rozejdou, jsou spolu již navždy spojení. Takže není radno podceňovat, s kým se do toho partnerství pouštíme. Čím víc se otevíráme (čím je pro nás partnerství a snaha vztah rozvíjet zásadnější), tím víc nás zasáhne snaha druhého partnera ze vztahu vycouvat…

Je to jako zrada toho nejniternějšího v nás. Otevřete se… a jste odmítnuti. Najednou už nemůžete být vedle toho druhého svobodně sami sebou, protože vnímáte, že Vaše svoboda je pro toho druhého nepřijatelná. Má pak smysl v takovém vztahu pokračovat?? Tradičně založení lidé řeknou, že „upřednostňovat vlastní svobodu nad partnerstvím je zhovadilost“, ale podle mě SKUTEČNÁ SVOBODA, tj. ta, která se ničeho nedožaduje, je ten jediný lakmusový papírek, podle kterého se pozná ten správný vztah. Jenže kdo umí dnes být opravdu svobodný v tomto slova smyslu??

A kolik lidí si na takovou intimitu a na takovou otevřenost ostatně troufne? Strach milovat tímto způsobem je totiž pochopitelně hodně silný. V otevřenosti jsme velmi citliví (nebo zranitelní?) Proč asi v tolika případech ta bolest, o které byla řeč výše, převáží?? Kde je pro koho ta hranice, kdy už nelze opět vnést do vztahu radost?

Partnerské vztahy jsou chůze po hodně tenkém ledě. Jistoty tradice jsme jako společnost rozpoznali jako vězení, které žádnou opravdovou jistotu nakonec nepřinesly. Pokud tu jistotu nenalezneme v sobě (stejně jako lásku), netroufneme si do opravdu hlubokého intimního vztahu, který by pro nás byl natolik niterně důležitý, aby převážil odstředivé tendence. Bolest ze zklamání je v opravdových partnerstvích hodně hluboká, protože tam někde v hloubkách máme vnitřní peklo a nemůžeme druhého nikdy uspokojit. A druhý nikdy neuspokojí nás. Kdo toto snese??

Může se nám zdát, že společnost je konzumní a lidi myslí jen na kariéru. Ale já si myslím, že tohle je jen povrchní černobílý obraz hnaný naší hlubokou nespokojeností se stavem věcí. Myslím si, že společnost je prostě jen zmatená a nešťastná a v kariéře hledá jistotu. Ale dříve nebo později zjistí (a myslím, že to už velmi dobře chápe), že ani toto není cesta….

No a co s tím?? Jako každý mám za sebou pár vztahů.  Láska je mé sakra velké téma (kdo četl poslední magazín Aves, ten ví :-) – však je o lásce, o strachu z ní, i o tom, proč se jí nevzdávat, ale i to tom, jak milovat svobodně jako svobodná milující bytost a ne jako otrok lásky). Láska rozhodně není přelétávání z květu na květ. Pokud ji chce člověk prožít opravdu naplno, dá to hodně práce. A musí se jít hodně do hloubky. Ano, není to lehká cesta. Člověk tam může narazit na věci, které mu mohou přijít nesnesitelné. Ale jak zaznělo v dubnovém vydání magazínu Avestam, kde toho máme plné zuby, můžeme najít to cosi v sobě, oč se můžeme vždycky opřít. A skrze tuto oporu tu SKUTEČNOU SVOBODU  a radost ve vztahu.

Jinudy to, jak pozoruju, bohužel nejde :-)))

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Láska, Svoboda, Vztahy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na Když vztah nepřináší radost, má smysl ho lepit?

  1. Sedmi napsal:

    no dobře, a co navrhuješ místo manželství? já bych třeba brala takovou nějakou komunitu, jako je popsaná v knize Ostrov od Huxleyho… jenže to je utopie a pokud vím, žádnou podobnou utpickou komunitu se zatím nepovedlo zrealizovat… Nejlíp mi vždycky bylo, když jsme na týden jeli na chalupu ke kamarádce na vesnici. Tři čtyři ženy plus každá své dvě (tři, jedno) děti, psi a spartánské podmínky, banda dětí se vyhnala ráno ven, když dostaly hlad, přišly… večer se umyly pod studenou vodou a zahnaly na společný kutloch… a my krafaly nad vínkem… úžasný. Občas některá odjela přes den za mužem :D a my se postaraly o její děti. Ale obávám se, že dlouhodobě by to asi nefungovalo…

    • avespasseri napsal:

      Nenavrhuju místo manželství nic :-) Ostatně v jednom, přímo před Bohem uzavřeném, už 10 let (letos slavíme!) žiju a nestěžuju si :-) Jen si myslím, že není třeba všem lidem stříhat na stejné šaty. Je možné, že každý potřebuje něco trochu jiného. O podobných komunitách jsem již slyšela a tedy nic pro mě :-)) Ačkoliv zrovna teď o víkendu v lese si můj muž také pochvalovat, jak si děti (od 4-9 let) v lese pěkně vyhrají, zatímco tatínkové (a dvě ženy) si mohou tlachat u cesty. Než vyrazí dál na trampskou cestu. Když se sejde třeba naše parta mamin, co máme stejně staré děti, je to podobné. Děti i maminky si vzájemně pomohou. Problém dnešních manželství je možná právě v tom, že tam chybí víc členů. Zrovna před nedávnem jsem vzpomínala, jak jsme žili v tom našem velkém rodinném domě všichni pohromadě – buď s babičkou, nebo pak se švagrem a rodinou mé sestry. Ale ani to není pro všechny. Rodinné spory jsou někdy drsné. A věřím, že i v podobných komunitách to nemusí být někdy extra dobré. Čím víc lidí, tím víc potenciálních problémů :-) Hlavně pokud se tam najde nějaký ten introvert nemající zájem se sdružovat :-)) Ať si, podle mě, žije každý tak, jak mu to vyhovuje, a jak dokáže být šťastný nejen on ale i lidi kolem něj :-)

      • Sedmi napsal:

        Problém je, že takový introvert docení společnost dalších lidí a rukou víc přímo úměrně k počtu dětí… :-D ;-)
        Jenže v našich podmínkách to už bývá pozdě, protože je ukotvený, jako většina ostatních, v nukleární rodině (tj dva rodiče kmitají kolem jednoho, max dvou dětí…) a to se dřív říkalo, že na výchovu jednoho dítěte je třeba celá vesnice…

        • avespasseri napsal:

          S tím introvertem, to je fakt. Pokud ho ostatní nenutí se sdružovat, naopak může ocenit to, že v okamžiku, kdy potřebuje být sám, je tam spousta dalších lidí, kdo se o děti postará. A netrpí nikdo. Jak říkám, přišlo by mi nejlepší nukleární rodina uprostřed prostoru, kde si lidé vzájemně pomáhají – ať již vesnice, komunita, panelákový dům nebo větší rodina. Ale zase to prostě zahapruje na lidech. Pamatuju si, že jsme u nás v domě měli nějakou dobu na patře v obou bytech katoličky z nějakého laického řádu. To byla pohoda. Ale teď už vlastně své sousedy pořádně neznám, poslední dobou se pořád mění a nemám tam nikoho, kdo by třeba chodil s dcerou do té samé školy…

          • Sedmi napsal:

            Jo, zrovna tohle u nás v domě funguje dobře, díky naprosto extrovertní dceři znám všechny rodiče dětí z domu :-D

            • avespasseri napsal:

              Když jsem se nastěhovala, bylo to také tak. Já jsem v tomto extrovert (i když jinak introvert, ha, ha) a dcera byla mrňavá, spousta lidí na to reagovala nadšeným ťuťu :-) Tak teoreticky bych i v domě měla za kým jít, kdyby byl problém (třeba berli mi jedna starší sousedka pomáhala donést, když mi sletěla ze schodů :-)). Ale prostě to není už ono… asi jsem zvyklá na nadstandardnější společné soužití… :-))

  2. Tata Tulen napsal:

    Well, takze „kdo se boji, nesmi do lesa“… Jen aby nakonec zbyl nekdo, kdo se do toho lesa odvazi…

    Uz jsem o tom psal (http://tatuv-blog.tuleni.net/2014/01/o-manzelstvi.html) – pamatuju si jako dneska kazani naseho dobreho znameho kneze na nasi svatbe (uz je to bezmala 12 let, jak ten cas leti…!!!). Za valky, aby mladi hosi nemuseli do Reichu makat, uzavirali hojne manzelstvi jen tak „na oko“. Nikdo temto rychlovztahum nevestil dlouhou budoucnost a svete div se – vetsina jich vydrzela az do smrti! Jak velka v tom byla vule tech dvou, jestli jim „Nekdo“ pomohl, tezko rici.

    Ja si ale stojim za tim, ze dnesni spolecensky diskurs je cetou do pekel – stejne, jak to psala pi. Sichtarova: drive se vetsi opravovaly, dnes se vyhodi a nahradi novymi…

    • avespasseri napsal:

      Tak žijí na tom světě různí odvážlivci. A někteří milují i adrenalin a je jim v tom dobře :-) Co se těch válečných manželství týká, opravdu těžko říct. Ta dynamika ve vztahu, o kterým se tak nějak předpokládá, že by se neměl rozpadnout, může být různá. Případ od případu. Některé ta nemožnost rozchodu stmelí. Naučí se spolu vycházet tak, aby spolu mohli žít. Některé třeba rozdělí. A hlavně je to asi právě o lidech, jak říkám. Matně vzpomínám na jakýsi výzkum (týkal se vývoje dětí), který popisoval, že japonské děti, které neměly srovnání se svobodami v jiných kulturách, prostě přijímali to, co by ty naše svobodomilovné puberťáky frustrovalo. Přesně si již nepamatuji, o co šlo. Jen si vzpomínám, že se to týkalo toho, že když člověk neví, že má jinou možnost, smíří se s tím, co má. Puberta prý v jiných kulturách také není to, co u nás.

      • Tata Tulen napsal:

        To je jasny – co oci nevidi, to srdce neboli… Ale na druhou stranu, ruku na srdce – spousta tech, co broji proti manzelstvi, ho neokusila. Ja mam tu vysadu, ze jsme se zenou bydleli pred svatbou zhruba tri roky spolu (pravda, za studii to bylo taky o necem jinem, ale zpetne vzato – proste tam neco (nebo Nekdo?:) chybelo (a to podotykam, ze jsem konvertovat zhruba rok pred svatbou! :)
        Ja si proste myslim, ze ma-li se dite narodit, pak do manzelstvi (idealne svatostneho, samozrejme :-))). Samozrejme, manzelstvi neni nejake kouzlo, ktere by vztah chranilo od vsech „nastrah okolniho sveta“, ale stojim si za tim, ze dusledne a laskyplne zite manzelstvi (nota bene, jsou-li v tom manzelstvi tri – cimz nemyslim prvniho potomka! :) pretrva za jakychkoliv podminek…
        Uff, lip to napsat neumim, zpetne cteno to na me pusobi trochu fanaticky, ale tak to mysleno nebylo.
        A jeste me napada k te svobode – ktera byla v clanku take zminena. Spousta lidi si plete svobodu a svevoli… Neni radno tato dve slova zamenovat. Svoboda neni bez zodpovednosti – a te se lidi, zelbohu, boji. Tady si Svetlonos muze pripsat dilci (a pomerne dulezite) vitezstvi…

        • avespasseri napsal:

          Já to chápu. Já šla dokonce tak daleko, že manželství na radnici mi přišlo slabé. Formální. Fakt papír. Nejsem sice křtěná, ale k Bohu a Ježíši vztah mám. Můj manžel naštěstí křtěný je, takže jsme se mohli vzít v kostele a tak mi to přišlo správné. A souhlasím – důsledně a láskyplně žité manželství (notabene, jsou-li v tom manželství tři :-)), přetrvá :-) Doufejme, no :-) Ale sama vnímám, že tam je „cosi“. Nicméně ono tam to „cosi“ bylo už předtím. Jen se to asi pouze tímto způsobem potvrdilo. Nikdy jsem v žádném vztahu nežila před svatbou (nějak mi to povědomě nepřišlo opravdu správné??… s manželem asi rok tak nějak napůl, já pracovala tam, on onam a scházeli jsme se v jeho bytě na pár dní v týdnu onde :-)), takže nedokážu porovnat vztah předmanželský a pomanželský a už vůbec ne předkonverzí a po konverzi. To je jistě zajímavá zkušenost. Dokážu jen porovnat vztah před rozhodnutím s tím mužem počít dítě a před ním. S tím, že pro mě je počít dítě=zůstat s ním. A byl to zásadní rozdíl. Jen bych druhé neodsuzovala za to, že to tak nemají (zatím?) a hledají ten svůj způsob, jak být svobodní (a zároveň zodpovědný). Ve škole se to neučí a otázka zní, jestli to člověka naučí něco jiného než zkušenost. A jestli na to má vůbec nadání…

          • Tata Tulen napsal:

            No, kdyz ono to „hledani“ asi nebude uplne bez interakce s druhymi – a hlavne bez vlivu na ne. Je samozrejme jednodussi sbalit si svych par svestek, kdyz nejsme svoji a nemame deti, ale kdyz uz ty deti mame – co pak? Jak ony k tomu prijdou, ze si to rodice „jen tak strihli“, jestli to nahodou nevyjde…? A co ten druhy? Opravdu do toho vztahu sel take jenom „na zkousku“?
            Samozrejme, ze neni-li ve vztahu pritomna laska a pokora (spolu se zodpovednosti za toho druheho), nezachrani ho ani Buh (ten ostatne demonstroval dost jasne, ze nasi svobodu nehodla _nijak_ omezovat)… A jsme opet u toho mainstreamoveho paradigmatu „opravit vs. nahradit“…

            • avespasseri napsal:

              Jenže ohledům na děti nelze druhé učit. To buď v sobě mají, nebo ne. Věřím, že spousta lidí si prostě řekne „nebaví mě to, pojďme o dům dál“. Ale zažila jsem páry, které zvažovali rozchod po narození dítěte. Dlouho. Hledali společnou řeč s partnery. Mysleli na děti. A přece to prostě nešlo. Nebudu je soudit. Nyní jsou šťastnější. Dítě sice přišlo o denní kontakt s druhým rodičem, ale v žádném z případů o něj nepřišlo úplně (i ty případy jsou, takže zaplať pánbůh za to). Vím, že spousta lidí řeší, jestli je lepší zůstat spolu (kvůli dětem), nebo právě kvůli dětem se raději rozejít. Aby se na děti nepřenášel rozpor a hádky mezi rodiči. Nemohu soudit to, do čeho nevidím… ani u těch, které trochu znám. Natožpak případy, o kterých nevím vůbec nic. Nevím, co spolu řeší a nemohli vyřešit. Rozchod je bezesporu vážná věc (jak říkám, co se jednou spojilo, nemá se rozpojit), někdy ale ani manželský poradce nedokáže slepit, co se rozbilo… a proč se to rozbilo? Co my víme??
              Jediné, nad čím vrtívám hlavou je, proč se ti dva lidé vůbec spojili. Proč spolu žili. A proč spolu počali dítě. To hlavně. Protože jak se jednou do vztahu narodí dítě, tak ta zodpovědnost je ohromná. To, co s dítětem udělá, rozpad manželství, je nezanedbatelné. Jedna má kamarádka roky chodila s klukem. Zjevně to nefungovalo. Nebyli schopní se rozejít. Upřímně – myslím, že i v tomto případě nemůžu tu holku (ani toho kluka) vinit z toho, že neustáli vztah. Podle mě je za vztahovými problémy víc než jen sobeckost…

              • Tata Tulen napsal:

                Ja vrtivam hlavou nad spoustou veci… Medle tu tradici rodiny brutalne podemleli komanci, kdyz posilali mlady lidi s pracovni umistenkou na druhej konec republiky. Tim zpretrhaly rodinny vazby – stejne jako silna cirkev ani silna rodina nehrala komancum vubec do karet… No, a po sametu ona pomerne prekotna premena spolecnosti z diktatury (a de facto teroru) na demokracii (spolu s tou svobodou, na kterou temer dve generace nebyly zvykle) a potazmo s kapitalismem dokonaly dilo zkazy…
                Jak psala i pi Sichtarova – driv se o cloveka postarala rodina, proto si ji „hyckal“ a deti byly brany jako sveho druhu dlouhodoba investice… Dneska rodiny netreba, statni naruc je otevrena…

                • avespasseri napsal:

                  Jo, s tím bych souhlasila. Když člověk nevnímá hodnotu toho, co má, nemá důvod o to pečovat. A to je asi problém.

                • Tata Tulen napsal:

                  Nous oublions de ce que nous avons apprivoisé…

  3. Pingback: 23. Jahodový ráj, aneb o otevřenosti ve vztazích | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s