Když vztah nepřináší radost, má smysl ho lepit?

Sedmi v článku „co se rozbilo“ přinesla velmi zajímavé téma – to, jak často se dnes vztahy rozpadají. Případně se ani pořádně nenavazují, protože ženy i muži stojí spíš o kariéru, než o rodinu a děti. Manželství se, podle Markéty Šichtářové, na který Sedmin článek odkazuje, prý prostě přežilo…

Ve mně ten článek vyvolal různé (protichůdné) pohledy.

Jedním z nich je fakt, že od té doby, co jsem se přestěhovala na Moravu, jsem již byla na několika svatbách. Lidé, se kterými se stýkám, většinou žijí v běžném manželství. Spousta z nich se brala v kostele. Když se se svými partnery rozcházejí, nikdy to není tak, že by se nesnažily/i roky ten vztah „slepit„. „Spravit„. I tam, kde by jim každý z fleku řekl: „Běžte od sebe, to trápení nemá smysl,“ ani jeden ten krok udělat nechce.

Věřím, že existuje nějaký trend. Statistiky to potvrzují. Otázka zní, zda je ten trend opravdu tak moderně všezahrnující (svět se řítí do…), nebo co je vlastně za ním… 

Jestli je opravdu tak negativní, jak se nám na první pohled zdá… 

(photo credit: PpYukShing)

Za prvé, vzpomeňme si na staré dobré časy, kdy lidé žili ve starém dobrém manželství. Přečtěme si některé z klasických románů, které kdy narazily na to, jak to „doopravdy“ v tom vychvalovaném manželství chodilo. Velmi často (a narazíme na to i dnes) spolu ti lidé žili ne proto, že by „něco spravili„, ale prostě proto, že nebylo zbytí. Žena byla v manželství (a ostatně i muž) jako ve vězení. Jako v té kleci na obrázku. Rozvod bylo společenské stigma. Rozvod bylo osobní selhání. Nechci ani vědět, co se za zdmi některých domácností dělo. O milenky a milence také nebyla nouze. Manželství jako instituce (neříkám, že manželství jako takové) se prostě neosvědčilo. Bylo to někdy jen pokrytectví bez skutečného vztahu. Když si jednou někdo něco takového uvědomí, jde prostě hledat jinde. Že xkrát zabloudí, protože nemá mapu a nemá nikoho, kdo by mu poradil, kudy jít, je pochopitelné. Rozhodně bych hledání nezatracovala a rozhodně bych se neoháněla tradicemi. Přinesla spoustě lidem a spoustě dětí jen utrpení…

Za druhé, pokud si už fakt nepamatujeme, jaké to bývalo, podívejme se na muslimy. Ti se neustále ohánějí tím, jak svou tradicí zachraňují vztahy a rodiny. A jací jsme my nemorální chudáci, kteří myslíme spíš na sebe než na rodinu. Ale víme, že skutečnost není tak blyštivá, jak na první pohled vypadá. Necítila jsem nikde nikdy větší pokrytectví než v muslimských zemích…

Za třetí, vztahy nejsou o tradicích (manželství), ale o lidech. Jsou lidé, kteří v klasickém křesťanském vztahu (nebo v klasickém muslimském vztahu) žijí svorně a v lásce, pochopení, vstřícnosti a vzájemném respektu. Tradice jim může poskytovat rámec, jak tyto vlastnosti, které jsou pro vztah zásadní, naplňovat a rozvíjet. Vnímání „spojil nás Bůh“ jim může poskytnout onu kotvu v bouři, kterou mnohdy stačí jen překonat, než se zase vše zklidní. Ale věřím, že někteří to jsou schopni zvládnout i bez této tradice. Chce to ale vnímat takové to „patříme k sobě„. Všichni ti, kteří manželství odmítají jako přežitek, a žijí jen na „psí knížku“ se podle mě řídí tímto přístupem. Vědomím, že žádný papír jim štěstí nepřinese, pokud se o ně nepostarají sami.

Za čtvrté, pak se prostě dostaneme k tomu, že stejně jako se kdysi manželství rozpadala (uvnitř, ne navenek), stejně tak se rozpadají i vztahy bez „papíru„. Jen je to navenek. Upřímné. Zjevné. Spočítatelné. Umění šťastných vztahů je prostě náročné. Nikdy již nedokážeme, jak velké množství manželství kdysi vlastně fungovalo jen z „musu“ (a rozhodně nic nespravovalo, ale naopak bylo zdrojem hluboké frustrace jednoho či obou partnerů) a zda je to číslo srovnatelné s číslem rozvádějících se manželství a rozcházejících se dlouhodobějších partnerských vztahů.

Za páté, ruku na srdce, kdo chce žít ve vztahu, které mu nepřináší radost?? Partner/ka Vás štve, nenacházíte společnou řeč a jen se trápíte? Je opravdu sobecké takový vztah opustit? Je sobecké neporodit do něho děti? Nebo je to naopak to nejmoudřejší, co člověk může udělat?? Když už se mu nepodařilo ten vztah vyléčit?

Za šesté, spíš než odsuzovat ty, kteří myslí jen na peníze a kariéru, by mě zajímalo, proč tito lidé (a je jich zjevně čím dál víc) před vztahy utíkají. Co od vztahu očekávají a čeho se bojí? Hodit to na jejich sobeckou chamtivost mi přijde v mnoha případech prostě nefér.

Na druhou stranu: 

Je tu spousta otázek. Co je to vlastně ta „radost„, kterou nám má vztah přinášet? Jak povrchní je ta naše představa? Kde je ta hranice (a každý má třeba ten práh „bolesti“ někde jinde), kdy převáží bolest z různých zklamání nad láskou a snahou vztah rozvíjet?

Někde v hloubi duše víme, že když se vztahu otevřeme, není už cesty zpátky. Křesťanství má v tomto směru pravdu – co Bůh svázal, člověk ať nerozvazuje. Zjevné je to v okamžiku, kdy se rozvádí partneři s malými dětmi. I když se rozejdou, jsou spolu již navždy spojení. Takže není radno podceňovat, s kým se do toho partnerství pouštíme. Čím víc se otevíráme (čím je pro nás partnerství a snaha vztah rozvíjet zásadnější), tím víc nás zasáhne snaha druhého partnera ze vztahu vycouvat…

Je to jako zrada toho nejniternějšího v nás. Otevřete se… a jste odmítnuti. Najednou už nemůžete být vedle toho druhého svobodně sami sebou, protože vnímáte, že Vaše svoboda je pro toho druhého nepřijatelná. Má pak smysl v takovém vztahu pokračovat?? Tradičně založení lidé řeknou, že „upřednostňovat vlastní svobodu nad partnerstvím je zhovadilost“, ale podle mě SKUTEČNÁ SVOBODA, tj. ta, která se ničeho nedožaduje, je ten jediný lakmusový papírek, podle kterého se pozná ten správný vztah. Jenže kdo umí dnes být opravdu svobodný v tomto slova smyslu??

A kolik lidí si na takovou intimitu a na takovou otevřenost ostatně troufne? Strach milovat tímto způsobem je totiž pochopitelně hodně silný. V otevřenosti jsme velmi citliví (nebo zranitelní?) Proč asi v tolika případech ta bolest, o které byla řeč výše, převáží?? Kde je pro koho ta hranice, kdy už nelze opět vnést do vztahu radost?

Partnerské vztahy jsou chůze po hodně tenkém ledě. Jistoty tradice jsme jako společnost rozpoznali jako vězení, které žádnou opravdovou jistotu nakonec nepřinesly. Pokud tu jistotu nenalezneme v sobě (stejně jako lásku), netroufneme si do opravdu hlubokého intimního vztahu, který by pro nás byl natolik niterně důležitý, aby převážil odstředivé tendence. Bolest ze zklamání je v opravdových partnerstvích hodně hluboká, protože tam někde v hloubkách máme vnitřní peklo a nemůžeme druhého nikdy uspokojit. A druhý nikdy neuspokojí nás. Kdo toto snese??

Může se nám zdát, že společnost je konzumní a lidi myslí jen na kariéru. Ale já si myslím, že tohle je jen povrchní černobílý obraz hnaný naší hlubokou nespokojeností se stavem věcí. Myslím si, že společnost je prostě jen zmatená a nešťastná a v kariéře hledá jistotu. Ale dříve nebo později zjistí (a myslím, že to už velmi dobře chápe), že ani toto není cesta….

No a co s tím?? Jako každý mám za sebou pár vztahů.  Láska je mé sakra velké téma (kdo četl poslední magazín Aves, ten ví :-) – však je o lásce, o strachu z ní, i o tom, proč se jí nevzdávat, ale i to tom, jak milovat svobodně jako svobodná milující bytost a ne jako otrok lásky). Láska rozhodně není přelétávání z květu na květ. Pokud ji chce člověk prožít opravdu naplno, dá to hodně práce. A musí se jít hodně do hloubky. Ano, není to lehká cesta. Člověk tam může narazit na věci, které mu mohou přijít nesnesitelné. Ale jak zaznělo v dubnovém vydání magazínu Aves – tam, kde toho máme plné zuby, můžeme najít to cosi v sobě, oč se můžeme vždycky opřít. A skrze tuto oporu tu SKUTEČNOU SVOBODU  a radost ve vztahu.

Jinudy to, jak pozoruju, bohužel nejde :-)))