… říká se. Ale ono to spíš někdy vypadá, že tu máme buď svobodu, nebo zodpovědnost.
Umíte je obě skloubit dohromady??
(photo credit: Matěj Baťha)
- Spousta lidí se chová svobodně ve smyslu „budu si dělat, co chci, a taky říkat, co chci„. Přece nebudu skrývat své city? Přece nebudu skrývat své názory? Řeknu je pěkně otevřeně, od plic a vy, kamarádi, příbuzní, nebo partneři, vy si s tím nějak poraďte. Pokud mě máte rádi takového/takovou, jaký/ý jsem, tak se přece nebudete urážet. A pokud ano, tak máte asi nějaký problém… a měli byste ho řešit. A ne říkat, že problém je ta má upřímná Pravda. Někde slyšeli, nebo četli, že se to tak má. Nebo prostě došli k názoru, že jim to věčné skrývání nedělá dobře.
- A pak tu máme skupinu lidí, kteří by neudělali nic, co by druhým ublížilo. Nemáš stejný názor jako já? Nebudu se s tebou hádat, na mém názoru tak nesejde. K čemu dohadování a hádky? Zranil jsi mé city? Však já to nějak zvládnu, copak jsem nějaká padavka? Přeješ si jít tam, dělat tohle, nebo jíst tamto? Dobře, velmi rád ti vyjdu vstříct… hlavně že jsi šťastný. Ptáš se, co chci já? Já vlastně už ani nevím…
Který přístup je Vám bližší?
Podle kterého přístupu se většinou chováte?
Nebo se Vám daří být svobodní, ale ne bezohledně??
Žít je umění 
driv jednoznacne prvni pristup, ale s vekem obrusuju hrany a nejsem takovy slon v porcelanu, alespon doufam…
Tak až se jednou sejdem uprostřed :-)))))))
:D
jak to vidím já: První je „bezohledný egoismus“, druhý „sebevědomí nebezpečně nízko“. .. tak nevím. ( nezapomněla jsem, že Vám dlužím odpověď – ale pro jistotu jsem napsala známým, kolik se od mého odjezdu změnilo).
No právě. Oba přístupy jsou extrémní. Ačkoliv ten první je čím dál víc považovaný za tu správnou normu, řekla bych. Otázka je, do jaké míry je kdo schopný být svobodný i zodpovědný zároveň.
V citových záležitostech se takhle lidé chovali i za minulých „nesvobodných“ režimů – někdo to tak má nastaveno od narození, někdo se k tomu dopracuje „nevýchovou“. Svoboda projevu atd. – hezká věc, ale taky musí člověk počítat s tím, že někde se jeho „zájmy“ budou křížit a narazí…
Také myslím, že je to individuální – každý osobnostně tíhne víc k jednomu extrému, tu víc, tu míň. Vždycky to tak bylo. Nemusí se k tomu dopracovat jen nevýchovou, já mám dojem, že v tzv. osobnostně rozvojových a esoteričtějších kruzích se to dost prosazuje, sice z rozumných důvodů, ale v praxi pak často lidi z toho druhého extrému (s kterým chtějí přestat) do toho prvního. Nebo naopak zas ti, kteří se zhlédnou ve „všeobjímající Lásce“ zapomenou pro samou lásku milovat i sebe…
A nebo….Tu šmoulíka co se zubí, tu šmoulíka co se šklebí a je to vyřešeno, proč si dělat násilí? To považuji za ještě horší.
Ne zcela chápu???
Myslím tím lhostejný, apatický přístup, který mnohdy následuje, když se lidé neprosadí, tím ani tím?
Tím druhým přístupem už se moc neprosazují :-) Ale máš pravdu, pokud ten druhý přístup není zcela upřímný, může se snadno přehoupnout do přístupu apatického. Tvářím se jako že souhlasím, ale ve skutečnosti je mi to všechno fuk… co bychom si dělali násilí. Tam už tedy ale netuším, zda jsou na straně „já“, nebo ti „ti druzí“. To už není ani sobecké, ani altruistické. To je nějak nijaké…
Ten postoj hraného zájmu, je dnes velice oblíbený a šíří se jako mor, ty to necítíš, například na fb, nebo G+ je lidem zatěžko se vyjádřit, tak jen hvězdičkují a plusují aby to vypadalo jako zájem? Pokud by se tak vyvíjela síť, měla bych to za dobový styl, nebo „únavu„ ale…….Ono to vešlo i do života? Já tam mám jen ty blízké, dlouholeté známe a dělají si to navzájem také? Vystihla jsi to přesně, nějak nijaké.
Těžko říct, nevidím do hlav těm, kteří to dělají. On to možná zájem je, ale jen povrchní. Oni to možná jako zájem vnímají, ale ti, kteří zažili dobu skutečného zájmu, to cítí jinak. Já vnímám plusování jako takový úsměv. Signál, že jsem druhého zaregistrovala a že se mi líbí, co říká. Ne vždy je nutné to říkat slovy, nebo o tom nějak diskutovat. To je, myslím, legitimní. Ovšem ten rozdíl mezi kontaktem přes FB nebo přes mail… a ten osobní. To je jak nebe a dudy. Cítím to čím dál víc.
Pingback: Když se člověku o skutečné svobodě a zodpovědnosti může jen zdát… | Žít je umění
Pingback: Co člověk nalezne v hlubinách? Třeba borůvkové knedlíky :-) | Žít je umění
Pingback: Velký kříž – 3. část | Žít je umění
Pingback: Červenec = seriál hadr | Žít je umění
Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění