Když prý může strom, můžu i já?? Chachá…

Není to tak dávno, co začalo bouřit. Jen v tom mém světě. Každý totiž máme nějaký ten svůj svět, i když zdánlivě sdílíme jen ten jeden.

Bouřit začalo tam venku. Domem to celkem slušně otřásalo, ale pořád to byla taková ta bouře, před kterou se dá schovat. Zavřít okna, zatáhnout rolety, pustit televizi, zatopit v krbových kamnech, dát si čaj a dělat že nic…

Jenže tenkrát jsem cítila, že utíkat před touhle bouří nemůžu. Ono vlastně moc nebylo kam…  tahle bouřka by mohla snadno ten dům odnést i se základy.

Všechno, k čemu jsem se kdy utíkala, co jsem měla ráda, by mohlo shořet na troud… stačil by jen trochu dobře zacílený blesk.

Tenkrát jsem napsala článek o tom, že jít té bouřce vstříc je trochu bláznivé. Ale holt co už?

Na konci toho článku ale zazněla i věta:

Klid neznamená osvobození od bouře… klid znamená cítit uprostřed té bouře mír.

Už kdysi dávno jsem překládala knížku, jejíž děj se pak symbolicky postupně odvíjel před mýma očima. Trochu se bojím psaných textů. Ale nikdy dopředu neodhadnu, CO se začne odvíjet.

A tenkrát, když jsem psala ten článek o tom, že jedině blázen by vystrčil nos dobrovolně do bouřky (a bez strachu), rozhodně jsem nečekala (natož že bych o to stála), že jednoho dne nejen že v té bouřce budu stát, ale že bych v ní měla stát i stabilně.

Jak ten strom, který má pevné kořeny a pružný kmen, trochu to s ním mává, ale ani se nezlomí, ani ho to nevytrhne z kořenů. Jako toho na obrázku.

Nebo třeba že se to ode mě bude čekat….

A ještě se bude čekat, že si na to nebudu stěžovat… a kňourat, že je to trochu moc…(že je to trochu moc, že jo?? A ne poprvé :-))

Jenže fakt je, že není nač si stěžovat a nač kňourat. Člověk má beztak na vybranou jen z pár alternativ:

• • buď bude utíkat, nebo

• • se nechá zlomit, nebo

• • vytrhnout z kořenů… nebo

• to zvládne.

Co si vyberete Vy???

---

Článek je v upravené podobě součástí knihy Vdechněte život poselstvím svého dětství. Podívejte se, co vše dalšího v knížce najdete, ZDE.