Koncem minulého týdne se mi podařilo se opět „zaplést“. Zamotat sama sobě docela důkladně hlavu. To je tak, když je někdo posedlý větičkou „co je správné???“.
Říkala jsem si: „Děsně mě frustruje, že nemůžu jednat tak, jak to cítím. Že mám strach projevit sama sebe, vyjádřit sama sebe. Co kdyby se to toho druhého dotklo? Co kdyby mě špatně pochopil? Co by si o mě myslel??“
Řešíte někdy něco takového? Nebo to je jen ta moje hlava???? :-)) A jak to tedy řešíte??
Pamatujete na mé oblíbené téma: Respektovat a být respektován?? Ne, tentokrát nemyslím ten pedagogický kurz :-) Mám na mysli to dilema, jak vyvážit respekt k sobě a respekt k druhým (viz třeba jedno diskuzní téma). Kdysi jsem o tom napsala i celý úvodní článek ke 33. tématu loňského Absurdistánu (viz níže). A rozhodla jsem se k němu tento týden vrátit a trochu tohle téma zase prozkoumat.
Nebudu se vůbec divit, pokud mi tedy nakonec zamotá hlavu ještě důkladněji… to tak ta témata umí….
Užijte si ten návrat:
Někdy v té honbě za naším vlastním štěstím zapomínáme na štěstí druhých lidí.
Ale ono prostě nejde sedět jedním zadkem na dvou židlích…
Někdy v té touze po vlastním štěstí stavíme to své na úkor štěstí druhých lidí.
Prostě si nalháváme, že nám ti druzí stojí v cestě…
Blbost.
Nikdo nám nemůže nic sebrat… jen vlastní iluze.
Někdy je ten odstup, který si držíme od druhých lidí, hradbou, za kterou máme strach je pustit.
Někdy je ten odstup prostě jen neschopností vyvážit ono: Já, anebo Ty. Neschopnost propojit Já a Ty do vztahu.
Někdy jsme tak moc v Ty, že na sebe zapomínáme v tom negativním slova smyslu. A pak se strašně divíme, že „oni si toho neváží„. Že „já toho pro ně tolik udělal/a„. „Proč jsou ostatní takoví a onakí, když Já… a když ono by se mělo…“ Apod.
Někdy si z Ty uděláme to buberovské Ono. Tváříme se děsně ctnostně. Jak jsme altruističtí. Jak nás zajímá utrpení druhých. Jak pomáháme. Jak bychom se rozdali. Jenže pak jednou, když máme tu odvahu si to uvědomit, nahlédneme, že za tím vším nesobectvím není nic jiného než touha po uznání, touha po vlivu, touha po respektu.
Být nesobecký a otevřít se bez odstupu těm druhým není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Ale možná to bude snazší, než tady píšu :-)
A tak:
- bych ráda našla to správné nesobectví
- a otevřela se druhým bez odstupu
**************************************************************************************
A jak se mi tento týden (v roce 2014) dařilo? O tom píšu v článku: Milujete samotu? No, hádejte…
**************************************************************************************
Tímto článkem začíná dvacátý první týden projektu Absurdistán 2015. Bližší informace k tomu proč, co a jak ohledně tohoto projektu najdete tady. Něco o tom, co se dělo loni, a jak to bude letos (včetně návodu, jak si Absurdistán přizpůsobit vlastním přáním) zase tady. Krásně přehledný seznam témat i s odkazy na průvodní a závěrečné články každého týdne je možné si stáhnout na odkazu: ABSURDISTÁN. Začít můžete kdykoliv… jen s odvahou do toho :-)
Žít je umění 
stihnete při tom všem přemýšlení, jak se někoho „nedotknout“, žít? Např. nejsem odpovědná za „štěstí druhých lidí“. Fakt ne.
Někdy dost ztuha :-)))
Ale ne, ono to není tak strašný :-) Většinou si prostě jedu svou a ani si nevšimnu, zda jsem se někoho dotkla nebo ne :-) Já obvykle na konflikty kupodivu nenarážím, možná si jich ani nevšimnu a spoustu věcí neřeším. Ale někdy přijde někdo nebo něco, co mám „nutnou potřebu“ řešit :-) Protože v některých případech je celkem nepopiratelné, že jsem odpovědná za štěstí druhých lidí. Někdy stačí udělat jeden krůček vedle a ejhle… :-) Často se poučím a na ty krůčky si dávám bacha. Protože – jo – ti lidi, kterým se ta „nehoda“ stala, určitě takovou lekci potřebovali. Ale já nejsem zodpovědná za lekce druhých :-)))) A nechci být jak slon v porcelánu, který bezmyšlenkovitě šlape, kam ho napadne, a mlátí chobotem kolem sebe :-)
tak ty příklady „odpovědnosti“ by mě zajímali. To, že nejsem odpovědná za štěstí druhých neznamená „slon v porcelánu“ .. Dospělí se musí naučit chovat jako dospělí a přijmout odpovědnost za vlastní životy. Že se jim to občas nelíbí? – to maj teda smůlu.
Pokud někdo udělá chybu a já bych se bála mu ji vytknout, abych se ho nedotkla, to by byl příklad toho, kdy to není „slon v porcelánu“. V tom případě si člověk může dovolit být upřímný, rozhodně není zodpovědný za to, zda z toho ten druhý nebude týden spát atd….
„Slon v porcelánu“ je pro mě ten, který nehledí napravo nalevo a chová se sobecky… nerespektuje potřeby a přání toho druhého, které mohou být oprávněné… a protože „chce a chce a chce“, tak poničí všechno, kam šlápne. Najít tu správnou hranici, kdy „chtění“ nerovná se „ať za mnou potopa“, ale „mám právo být sám sebou“ někdy není úplně jednoduché… svoboda a sobectví se někdy velmi snadno popletou…
Upřímně – už mě fakt nebaví svět, kde se věčně předhazuje „imaginárno“ a coby, kdyby. Plných krásných povídání o chovejme se jsou knihy, net, noviny. Nebudu se jiných ptát na jejich potřeby, které by (snad) mohly? být oprávněné. Svoboda všech a všude – neděkuju, nechci. Protože kdybych měla brát (věčné) ohledy na ty „slabší“ a nemohoucnější (údajně) – nedělala bych nic jiného. Pravda je totiž taková, že zrovna ti, co nejvíc hučí, jak jsou dotčeni – jsou největšími sobci. Jsem svobodně sobecká – ani se za to nestydím. PS: pobyla jste někdy třeba s maminama z azyláku? v charitním domě?
Já to neberu tak, že je nutné brát ohledy na ty slabší a nemohoucnější… ale že je třeba brát ohled na svou vlastní motivaci. Ono je totiž nakonec celkem jedno, jestli je druhý větší sobec než třeba já, důležité je, abych já měla čisté svědomí. Někdy s čistým svědomím můžu udělat něco, co tomu druhému nebude dvakrát vhod a svoje „potřeby“ bude muset přehodnotit. Někdy se stejně čistým svědomím můžu toho slabšího (nebo řekněme toho, kdo se zrovna silně necítí) podpořit. A já to často ráda udělám, protože už to pro mě párkrát udělali jiní. Ale ono asi závisí na tom, jak budeme vykládat ty pojmy jako jsou „potřeby“ a „svoboda“ a „ohleduplnost“. A stejně se v nějaké jiné situaci může ukázat, že ta definice není úplně vhodná. A také asi bude zbytečné říkat někomu, kdo žije za polárním kruhem, aby se svlékl do trička, protože je to přece super. Asi by zmrzl :-) Já si zvykla vnímat své okolí jako mé vlastní zrcadlo a funguje mi to tak… když změním svůj přístup, mění ho obvykle i ti kolem mě :-) Cítím se s těmi kolem mě přespříliš spojená, abych je dokázala jen odbýt „dobře jim tak“. A většinou se ukazuje, že když to neudělám, tak to pak všechno funguje o trochu líp :-))))
Když mám blbý den, tak se mi to do hlavy dostane, jako třeba včera a měla jsem zkažené dvě hodiny minimálně. Ale jinak jsem toho názoru, co Jolana výše. To je jak s bacily – odolný jedinec má imunitu, oslabený se chytne. ;-)
Hezky řečeno :-))) Všechno je o imunitě :-) Na druhou stranu si ale říkám, že nechci být ten, co háže slepým klacky pod nohy :-) Slepci klopýtaj dost i beze mě :-))))
Pingback: Tak jsem to zas nevyřešila… | Žít je umění
Pingback: 22. Návrat k „Milovat peklo“ (Absurdistán 2015) | Žít je umění
Alebo je to naopak tak jednoduché, až sa toho bojíme…? ;-)
Rozhodně se toho bojíme.
Jednoduché mi to stále ještě nepřijde :-)
Myslela som – niektoré veci sú tak jednoduché, až ich svojim komplikovaným myslením nevieme pochopiť. Potom si to stále komplikujeme a pokúšame sa ich uchopiť akosi spakruky.
A malé deti ešte neskazené našou dospeláckou komplikovanosťou by to zvládli ani si to neuvedomiac. ;-)
Jak člověk začne moc přemýšlet, žene se do problému :-)) Manžel nedávno donesl Nový Prostor, takový ten časopis, co u nás prodávají lidé, co mají finanční a existenční problémy. Byl tam článek o emancipaci žen – úryvek o tom, jak jakási žena tam filozofovala o údělu žen a její manžel prohlásil, že na ženu moc přemýšlí, že jsou z toho jen vrásky a šediny. Když se na to ale podívám z druhé strany, tak tenkrát moc přemýšleli jen muži… a kam to vedlo. Dnes už přemýšlí všichni :-))) Můj dobrý známý někdy na mé maily odpovídá: moc přemýšlíš, žij :-)) Já ráda přemýšlím, často mi to hodně pomáhá… ale má pravdu. Jsou věci, ty nejzásadnější v životě, které hlava nikdy nepobere a jen to všechno komplikuje…
:)
Pingback: Červnové: „Co mám sakra dělat?“ | Žít je umění