A listopad to všechno poboural…

Když tak procházím jednotlivá týdenní shrnutí a vzpomínám, jaký že ten listopad vlastně byl, tak jen zírám. Tolik se toho stalo! Tolik se toho změnilo! Jako by ten měsíc se mnou vnitřně otřásl…

Ne, neudělal to nijak drasticky. Celý měsíc proběhl v poklidu. Na mnoha frontách se mi dařilo. Dostalo se mi několika úžasných darů (finanční příspěvek na týdenní meditaci a na lístky na květnový koncert Depeche Mode v Praze!), prodala jsem pár svých e-knih Žít je umění milovat (záchranný kurz ve chvílích nejistoty) a pár jsem jich dala i sama sobě (cvičení, větší autentičnost, knížku o rozpouštění Ega).

No, ani jsem tu knížku o rozpouštění Ega nedočetla a přece jako by listopad ten můj pohled na svět vzal a rozložil ho na kousky… 

Tak začalo to přece těmi minulými životy, pamatujete? 44. týden Jahodového ráje byl přece právě o tom! O tom okamžiku, kdy se z kuriozity stane jistota. Kdy se Vám opět (ano, už opět) vlamuje minulý život do toho současného a Vy už to už fakt nemůžete ignorovat. Roky Vám to Život otřískává o hlavu ve stylu „Věříš? Ne? Tak co tohle??„. Až nakonec rezignujete.

(photo credit: Jessie Eastland)

A já si tenkrát kladla otázku, co s tím tedy (a hlavně s tím systémem karmy) udělám? Protože ono je to sice krásné – takové ty povídačky o minulých životech. Zní to děsně cool. Jenže s minulými životy je spojená i karma. Dost důsledné dodržování zákonu o příčině a následku, před kterým se nikdo neschová. Nijak ho neobejde. Když si uvědomíte, kam až to vlastně může zajít (a vidíte, kam to zašlo), trochu se Vás zmocní panika. A sakra, chtělo by se říct. Asi bych to měla fakt začít brát vážně…

Další týden šel ještě hlouběji. 45. týden odkryl ještě víc z toho, co bylo skryto! Ano, to byl ten týden, kdy jsem psala o té zvláštní osůbce Dolores Cannon – hypnoterapeutce, která začala pracovat s minulými životy už v dobách, kdy se o tom nemluvilo a nepsalo. A navíc způsobem, který jediný mi přijde bezpečný. A snad i důvěryhodný. A přestože ona psala hlavně o zkušenostech se svými klienty, navedla mě i jiným směrem. Směrem, který je mi odjakživa mnohem bližší a který se ke mně znovu vrátil prostřednictvím knížky Hendersona. Nedualita, prohlédnutí iluze Já. Prohlédnutí toho, že minulost a budoucnost jsou také jen iluze. Návrat k myšlence, že odpovědí na všechno je právě toto! A další týden měl tuto myšlenku dovést do praxe… 

Týden na meditaci. Byla to meditace vhledu. A ačkoliv jsem si ji tak trochu drze upravovala po svém, k vhledu nejspíš došlo :-) Jen jsem si prostě ke klasickým instrukcím přidala ještě to, co jsem již znala a co jsem věděla, že mi pomáhá ve chvílích, kdy by se člověk nejradši zvedl a šel si po svém :-) A pak ještě informace z Tibetské knihy o životě a smrti, kterou jsem na onom týdenním pobytu četla. Ne, sorry. Hltala :-)

Je to super knížka. Věnovala jsem jí v listopadu hned dvoudílný článek – Výpisky z ticha.

Z celého týdne jsem si odnesla pár zásadních poznatků a zkušeností, které si člověk odseděl a odžil (a to beze slov):

• nepotřebuju hledat nic venku, mám to v sobě
• nic není tak děsivé, jak to vypadá
• ať je na tom namalováno cokoliv, je to jen podlaha
• mohu cítit to, co po transmisi, kdykoliv budu chtít
• lidé žijí v různých světech, i když dělají totéž, co ostatní
• to nejjednodušší je to nejdůležitější
• nejdůležitější je najít útočiště, ke kterému se člověk obrací v těžkých chvílích. Zdroj, ze kterého sálá klid
• a napojit se na sílu soucítění (laskavost)

A tak celý listopad skončil silným dojmem, že svět je opravdu zrcadlo.

Ne tím intelektuálním přesvědčením, které se mi vždycky šiklo, když si člověk potřeboval nějak poradit s okolním světem a s tím, že nenaplňuje to, co se po něm požaduje. Probral si danou situaci (zpětně), našel tam toto pravidlo, aplikoval ho a pak zjišťoval, že to opravdu funguje. Asi je dobré si právě toto mnohokrát vyzkoušet a ověřit, protože někdy není lehké si to uvědomit. 

Protože pak se to zrcadlo obrátí silně proti Vám. Nastaví Vám odraz, který je velmi těžké vnímat. Ale který Vám může dát impulz všechno změnit. Minimálně impulz pokusit se o to. Trochu si zaexperimentovat a pohrát si s obrazy v zrcadle. A zjistit, jestli je to opravdu tak drastické?

Jsme opravdu tvůrci svého světa? Ad absurdum?? Za co všechno jsme zodpovědní a zda máme opravdu moc vše změnit?? 

Ta slova, která jste léta někde četli a která jste ostatně tak často sami objevovali ve svém životě, že nic vnějšího nás neudělá šťastné, ale ani nešťastné… že vše je jen sen… jen iluze… najednou chápete trochu jinak….

Je to opravdu tak, že svět odráží nás? Naše vnitřní konflikty? Nezájem o sebe? Vnitřní nelásku a lhostejnost, připoutanost či odpor? Vždyť ve světě není nic, co není v naší mysli! My sami jsme si ho tam stvořili – je to jako taková naše noční můra, ve které všichni – včetně nás – trpí, ale utéct nemohou. A opravdu pak tedy můžeme jako mávnutím proutku změnit to, čím trpí lidé kolem nás, pokud v sobě něco změníme? To něco, co oni zrcadlí? To něco, čím my sami sobě ubližujeme?? Najednou i ten text v oné Tibetské knize o životě a smrti  o síle soucitu s druhými měnit svět nabývá trochu jiného významu… 

A tak listopad s sebou nesl rozbouráních mých starých představ, rozbourání způsobu, jakým jsem se dosud dívala na svět a jedno zásadní rozhodnutí, které na této změně záviselo. Které na tuto změnu již velmi dlouho čekalo :-) Přineslo také poznání toho, čeho se nejvíc obávám a po čem nejvíc toužím. To byly dost vzácné dary, proti kterým ty hmatatelnější a viditelnější, kterých se mi v listopadu dostalo a o kterých jsem tu také psala,  jsou malé nic…