Srpen v tom nějak neměl jasno :-) Aneb o jednom zkolabovaném programu…

K létu patří oheň. Ne jen ten táborový, ale i ten čínský. Tedy spíš ten přírodní, ale já měla na mysli ono čínské pojetí 5 prvků. Chápete… A oheň=láska a radost.

A tak jestliže červenec byl ve znamení Milujících bytostí, srpen byl ve znamení sebelásky. „Krásně“ (no, já neměla pocit, že je to krásné… ještě donedávna jsem měla pocit, že nic horšího na světě než letošní srpen nebude, všechno se mi rozpadlo pod rukama…) na červenec navázal.

1. Již první týden jsem měla dojem, že život přitvrdil. Že pravidla, která jsem si na konci července pro sebe o lásce shrnula, chce otestovat na tom, v čem jsem nezranitelnější. Jenže přece to nejzranitelnější v nás nemáme vůbec bránit. Ale dokážu to? Opravdu je každý konflikt iluzorní?? Opravdu mám kritiku nechat rozpustit? Být na sebe hodná? Chápat a soucítit? První týden jsem si chtěla uvědomit, jak nenávistní jsme sami k sobě. Kdy jindy začít mít sám sebe rád, než když máte najednou pocit, že Vás nikdo rád nemá???
2. V tom nejhorším náporu přišel ten nejkrásnější týden celého srpna. Vlastně se vůbec nic nezměnilo. Jen já. Síla sebelásky je neuvěřitelná! Síla přijetí také! No fakt! Měl to být sice týden o intuici, ale nakonec to byl spíš týden o nalézání cesty k sobě a o péči o sebe. Celý týden sama doma! Super!
3. Třetí týden měl být o vděčnosti, a zpočátku to vypadalo, že nebude zač být vděčná. A přece byl závěr týdne nebeský, slunce alespoň z poloviny opět vykouklo. Nemohu ale než necitovat jednu část onoho článku: „Nejsem bezcitné semínko, které, když ho strkají do hlíny, a tu nad ním řádně udusají a ještě ho napůl utopí vodou, tak se raduje, jaké to bude krásné, až díky tomu vyroste…. :-)“ A přece jsem za tu lekci ohromně vděčná, ačkoliv to byl děs a hrůza…
4. A závěr celého srpna je prostě bomba. Slunce vykouklo i z druhé půlky! A ještě víc než to! Už jsem nechtěla být ta zombie (která píše o příšerách a svatebních košilích), nechtěla jsem být ta Šípková princezna, která pořád jen spí a spí. A na konci týdne mohu říct: Kráááásnééé je žíííít. V úterý jsem zjistila, co vlastně chci (Neptej se strachu, co chceš…), ve čtvrtek jsem zjistila, že nepotřebuju vůbec nic a už vůbec ne dávat věcem nějaké nálepky. A závěr týdne se nesl ve znamení toho, že spousta věcí mi problikávala jako Terminátorovi jeho pokažený program. Dobré? Špatné? Dobré? Špatné? Jako by si život usmyslil, že mi názorně ukáže, že člověk nikdy nemůže říct, zda je něco dobré nebo špatné? A stejně jako Terminátorovi takový program zkolaboval a on se pak resetoval, tak i já jsem se resetla….

Září je už ve znamení tvrdého, studeného kovu…

No, to pánbůh potěš… :-)